* O sodalisaci umění. Slovo »umění« stalo se dnes v naší veřejnosti tak běžným a tak často užívaným — i zneužívaným, že je těžko vystihnouti a jen sebrati, co kdo vkládá do těch do nekonečna citovaných a rozbíraných hesel o popularisaci umění, umělecké výchově, umění do školy, průmyslovém umění, umění v domácnosti, umění pro lid atd. Vyrojilo se jich po prvním popudu zvenčí až černo, a umění stalo se nejen universálním prostředkem, jímž má býti napraven veškerý náš život od školy až po politiku, ale též štítem mnoha starých podniků, jež v něm spatřují vítanou módní reklamu. Zatím však co krásná myšlenka se rozmělňuje v praxi na studie, články, hesla i reklamy — jak už to tak bývá osud krásných myšlenek — rozvíjí se zvolna dále a prohlubuje v rukou povolaných, v rukou těch, jimž jde o obsah její a o celé, plné jeho užití pro náš život. Je mnoho jmen, a jmen dobrého zvuku, která čteme pod studiemi a články, věnovanými otázkám socialisace umění, a není to bezvýznamné pro zájem na tomto pro národní život tak významném thematě, že věnují se mu pracovníci ze všech, uměleckých, literárních, vědeckých i učitelských kruhů. Pročítáte-li aspoň zběžně všechen ten během nedlouhého času nakupený materiál, je to až úžasné, co různých návrhů z oborů nejodlehlejších shledáváte a návrhů často vskutku pozoruhodných, ač nezřídka právě proti sobě čelících. Vybírám jeden s literaturou těsně souvisící, který pronesla pí. Renata Tyršova a který přijala za svůj redakce »Českého Lidu«: aby hnutí, čelící k umělecké výchově mládeže především opřelo se o podklad domácích projevů uměleckých, a pokud zejména jde o venkov, aby vycházelo od buzení smyslu, citu a porozumění pro lidový umělecký průmysl a lidové stavitelství. Proti tomu ostře a protichůdně stojí jiná úvaha Moderní Revue, jež čelí přímo proti tradicím lidového umění. V obou tak nápadně proti sobě stojících názorech najde soudný čtenář mnoho látky k přemýšlení a k dalším úvahám. Návrh pí. Tyršové dojde asi ve své podsta*ě mnohem širších sympatií a Český Lid poznamenává, že zvlášť učitelské kruhy uznávají, »aby při myšlence, přinesené k nám z ciziny, vycházelo se od prostého, známého, blízkého, od lidové tradice domácí«. Tato věta však nezní správně. Myšlenku o pěstování umění a literatury v lidu z domácích tradic máme již u celé řady folkloristických pracovníků — vzpomeňte jen na Moravu — ovšem jde pí. Tyršova dále, chtíc připojiti staré spíše folkloristické tendence k novému z umění vycházejícímu hnutí a v tom spočívá právě význam jejího projevu. Avšak hnutí toto není u nás — ani v praxi, ani v theorii tak docela přineseno z ciziny. Je pravda, že v poslední době vyšel impuls k němu ze zahraničních vzorů, že ta horečka, která se zmocnila některých činitelů veřejného našeho života, nabyla právě své intensity z cizích vzorů, ale hnutí samo — a vážně, hluboce založené, jak vědecky, tak citově u nás už od let existuje. Je to prof. Hostinský, jenž před dvaceti lety psal, přednášel a usiloval o socialisaci umění, a nebylo to jeho vinou, že náš veřejný život tak málo byl — a dosud snad jest — zasvěcen v naši vědu, že studie jeho nevzbudily ten zájem mass, jako dnes referáty o pokusech s uměleckou výchovou a s uměním v domácnosti za hranicemi.