str. 391
(svazek) klíčů, takž jest i v Roudnici n. L. vyobrazena v zámku knížecím. Z onoho rodu, když mužského pohlaví tu nebylo, provdala se Rožmberská dcera poslední za Sla-vatu, což erb až potud na domě turnovském spatřený jest důkazem toho, a tudy týž dům Rožmberský přišel na rodinu Slavatovu. Onen dům slově také Starokolovratský (nynější Thunovský). Dům p. Fr. Hořičky č. 196-III. na Novozámeckých schodech musel přijíti k odělení, v něm sídlili uroz. páni Kapli-řové ze Sulevic až do stětí Kaplíře ze Su-levic, po ňom nepochybně přátelé ještě dlouho v něm bydleli. Třetí patro onoho domu vystavěl Kaplíř ze Sulevic a obraz naň vymalovati dal, nyní r. 1846 od p. Fr. Hořičky opraven, přemalován. P. Fr. Hořička nalezl r. 1824 v obrazním rámu pozůstalém nápis: »Eliška ovdovělá Kaplířka«. Napotom se týž dům č. 196-III. dostal po úmrtí Ka-plířské rodiny prý urozené rodině Herčokově. Jeden z ní byl farářem Herzog a druhý
bratr.....a jejich pozůstalá sestra Mai-
rále (Magdalenka, Majda), kterou si chtěje namluviti N. její milenec, N. však když mu své lásky odepřela, vyzval ji, aby ho aspoň šla vyprovoditi a on sejí ještě jednou ptal, jestli ho chce aneb ne, když mu ale odepřela, vytáhna nůž na ni a na schodech ji probodl a prchl. Na tomto místě je posud kříž v prvním poschodí, však ale ten mosazný na památku přes 1/i lokte výší se ztratil Týž dům 196-III. přišel na p. Grubra, úředníka při zastáváme (Versatzamt) a p. Fr. Hořička malíř od své tety Grubrové převzetím 6.000 zl. na něm dluhu ležících, vyplacením jich přijal postoupením ten dům na sebe a majitelem domu se stal, tak mně to sám Fr. Horčička u Splavínů číslo 36 III kolikráte vypravoval, což tuto poznamenal jsem. V. Krolmus r. 1852. Adamité v Čechách. (Dle Národ, novin r. 1850 dne 16. března podáno.) V roku 1849 v březnu objevili se Adamité či Marokáni v Cechách u velmi četném přívrženstvu mezi lidem sedlským, jmenovitě ve vsích Vratslavi a Rzích na Vysokomýtsku, v Dobříkově na Zámrsku, ve Stradouni a v Ostrově na Ghroustovsku. Zdá se, že od časů Husitských, kde Žižka jejich počínání ohněm káral, učení toto v potají se loudilo a udržovalo mezi lidem venkovským. Nemohouce si jinak pomoci, konali alespoň na oko a před světem povinnosti, které církev panující všem ukládá, a pěstovali v mezích nejužší domácnosti víru svou. Po vyjití tolerančního patentu r. 1782. vynašlo se jich z cista jasná sta a tisíce po Chrudimsku. Brzo šla pověst o jejich rejdech a nočních schůzkách. K císaři Josefu podaná žádost o jejich práva byla odmrštěna a ouřadové
