str. 440
Další správy o mandragoře.*)
Podává Dr. Čeněk Zibrt.
(S 1 vyobraz.)
Ke zprávám o mandragoře za středověku,**) uvedeným v č. 6 , dlužno doplniti zmínku o mandragoře u Bart. Paprockého r. 1602. V knize české z tohoto roku vyobrazen jest vzrůst mandragory z kořene. Je to vyobrazení, pokud víme, svého druhu jediné. Výkladů Paprockého o Venuši a mravokárné výstrahy další nevšímáme si tolik, jako spíše neumělého dřevorytu (viz vyobrazení na str. 441) a narážky, že mandragoře vedle jiného přičítána byla zvláštní moc v milostných věcech.
Vypisujeme z knihy : »Obora aneb Zahrada, v které rozličná stvoření rozmlouvání svá mají, v nově vydaná od Bartoloměje Paprockého z Glogol a Paproeké Voli, v Starém Městě Pražském<, 1602, kapitola 31: Každý poctivý člověk má se vystříhati žen neuctivých a všetečných. Příklad o Venuši bohyni a o koření pupenci anebo mandragoře. Mandragora, jinač pupenec, jest kořen, kterýž • má moc takovou, jakž o něm jistotně píší muži vznešení: Když žena ovotce jeho požívá, že ihned plodná bývá. A protož Venus bohyně, znajíc jeho takovou moc, šla k němu a prosila, aby ji k tomu dopomohlo, aby mohla míti plod. Řekl k ní pupenec : Jdi pryč, mrcho, ode mne. Již země i povětří nakazilo
*) Český text jest upraven z originálu polského: Kolo rycerskie, nově vydal Dr. W. Czermak, Bibliotéka pisarzów polskich, č. 44, Krakow, I9Ü3, s=tv. 49 až 51: „Každý ctnotliwy czíowiek ma sig strzedz niewiast nieuczciwych. Przy-klad o Wenerze i o mandragorze. — Mandragora, Augusty n mówi, moc taková ma, gdzie sie wiele inszych zgadza z jego mowa gdy owoc która z niego biaioglowa trawi. a k ternu sie z mežczyzna žarteczkiem zabawi, zaraz píodem zapadnie. Dia tej mory jego Wenus, bujná bogini, przyszta tež do niego, proszac, by jej pomocné w takiej sprawie bylo. Ale sir onej prošbie zaraz wymówilo, chociaž bogini chytrá tak je íagodziía, a slowa barzo pinknete k nie tnu mówila: „Drzewo ze wszech drzew začne wejžrzy dzisia na mi§ a okaž mnie potrzebnej swej dobroci znamie. Nie wzgardzaj prosby mojej, daj owocu swego, abym dziatkami zaszla od swego miiego, gdyž tego krom pomocy nie möge mieé twojej, nie opuszczajže, prosze, próžnej prosnej prosby mojej. A ja, ocz mie tež žadaé sobie i drugiemu bedziesz, chc§ sie zasíužyč drzewku tak zacnemu". Której tak mandragora z fukiem powiedziaia: „Juž sie powietrze, ziemia tobq, zašmierdziaia, od twego wszeteczeňstwa, mercho niewstydliwa, a nad wszystkie niewiasty na swiecie zlošliwa. I chcesz, bym ja wszetecnej tobie pomagala, ktoraá swoim Jotrostwem ziemie pomazala. Gdyčbym togo pomogla, abys miala syny, šwiat wszystek poszpaoila íotry takowymi, jakowaá jest i sama, snaébym tej niecnoty byia z toba tak winna, i takiej sromoty. A tak odejdž odemnie, iotrowska bogini, nie szpeé cnotliwej ziemie mej nogami swymi. Bo juž prawie od smrodu tego szkaradnego zarazilam twarz swoje i pobladlam z tego". Takže ja odegnalo od swej oblicznošci, nie ehciaío díugo cierpieé onej wszetecznošci.
**) Další pěkné doklady a vyobrazeni'mandragory středověké viz v knize: M. Kronfeld, Zauberpflanzen u. Amulette, Ein Beitrag zur Culturgeschichte und Volksmedizin, Wien, 1898, str. 41-48.
|
