život již v celku, pokud psychologie jest s to, aby popsala jeho význačné rysy a určila podmínky jeho činnosti.

Vedle přesně vědeckého pozorování odborníkův-učenců ještě však jsou mnohé způsoby, pozorovati mysl dítěte, které nevyžadují tak značné zručnosti, nýbrž mohou býti konány kterýmkoliv intelligentním pozorovatelem, připraveným pro tuto úlohu jistými studiemi psychologickými. Poukazuji zvláště na ono bohaté a vysoce zajímavé pole výzkumné, které se otvírá, když dítě počíná mluviti. A zde přímo dotýká se látky našeho pozorování a sbírání. >Dětský hovor je vždy cenným pro psychologa (a tedy také pro ethnografa), a co mne se týče, byl bych rád, kdybych měl co možná mnoho anekdotických záznamů jejich výroků.«

Zde tedy zdá se, že je místo pro poměrně prostou a neučenou práci pozorovatelskou. Ale mýlkou bylo by mysliti, že i tento obor pozorování nevyžaduje více, než obyčejné intelligence. Především jsme nakloněni, ukládati mnoho svých starších myšlenek a citů do dětí (Droz) — »jsme šáleni sami sebou, když pozorujeme ta roztomilá pacholátka«.

Je na snadě, kdo nejlépe dovede býti činným pro náš úkol: »Pě-stounky opatroven společně s matkami. Spolupracovnictví matky zdá se mi býti naprosto nevyhnutelným, poněvadž i kde je mimoškolský styk mezi učitelem a žákem, nevyrovnají se vědomosti, jichž může nabýti učitel, nikdy vědomostem matky.« Jako způsob nejlepšího pozorování doporučuje Sully osvědčené zápisky (str. 28.) takto : »Velikou cenu měl by zápis, dobře vedený denník, obsahující zvláštní dokumenty vzorných záznamů o dětském rozvoji. Nevyhovují-li vždy přísným vědeckým požadavkům co do úplnosti, přesnosti a nestrannosti, mohou býti nicméně dobrou pomůckou vážnému vědeckému myšlení.«

Rozumí se samo sebou, že znalec tak všestranně zkušený, jakým je řečený autor »Studií dítěte«, neopomenul varovati nás nejobyčejnějších a nejhorších chyb, jakých dopouštějí se po způsobu všech sběratelů íz přílišné jednostranné zaujatosti pro svoji zálibu a její náruživě milovaný předmět i naše matky, zapisujíce a sbírajíce výroky svých pokladů: Kultus dítěte, sentimentální zbožňování dětských způsobů je velice nepřátelský všemu dokonale chladnému a nestrannému pozorování. Další pramen klamu při pozorování dítek, jemuž se vyhne jen velice cvičený pozorovatel, jest pro výsledek přímo nebezpečné upozornění, třeba zdánlivě neškodné, že dítě jest pozorováno. Vlivem humoristické nálady pozorovatele, nebo nedovolenou a nemístnou radostnou sdílností pozorova-telky záhy vystihne dítě, že jest pozorováno a jakmile samo zpozoruje, že vás jeho řeči zvláště zajímají, snaží se rádo učiniti dojem. Snaha, říci něco překvapujícího, podivuhodného, sníží pak patrně cenu jeho slov. K této závadě vrací se J. Sully v závěru své krásné učebnice s pochopitelným důrazem a znaje důležitost projevů původních, žádnými cizími vlivy neměněných, snaží se oddáliti jakékoliv cizí živly z této nedotknutelné oblasti tvořivé činnosti dětské opětovanou výstrahou: »Arci že mnohdy prokmitá domýšlivost na vlastní rozum a troufalá všetečnost.«