II. Nápěvky dětské mluvy. Píše@A@Leoš Janáček.

Již z daleka pozorovali jsme z kočáru malou Lidku. To byl dosud nám neznámý přírůstek v rodině našich hospodářů. »Zloch« prý podařený, který nedal matce v noci spát. Však tu již s ní v náručí matka její běží nám naproti. Tak to jest ta Lidka? A srdečně vlíbána byla i v naši rodinu. Lidka vyrůstá u mne v notách, ale vyrůstá i v pěkném a dobrém okolí. Notám by nikdo nerozuměl, kdo by neznal ten malý domeček pod Ukvaldy a v něm jeho přívětivé lidi, kdo by neznal okolo domečku pěknou. zahrádku. Stěží s cesty nahlídá skrz husté stromoví svět do oken. Svět! Bílí panští volci, zapražení do vysoká naložených vozů, vzhůru, dolů jedoucí — »do kostela« se ubírající se slavnoslním klidem lid od sousední obce SkJenova — a polesenští úředníci z pily — a těch zvědavých turistů obrácené tváře na množslví úlů, starých šedivých klad s omšenými stříškami! Na dvorku bučí v chlévě kravička a v společném chlívku odstrkuje od koryta jedno prasátko druhé. S laveček u stolu před domkem zahání nás jen vydatný deštíček. Rezavý kocourek první najde-si pak místo na velké peci v súii. Lidce ustelou v kolíbce a Vincovi přikáže matka hušat.

Sladečková, matka Lidčina a asi pětiletého Vinci, čeká muže, aby se jí trochu ruce uvolnily. Třeba podojit, třeba poklidit. Sladeček, hajný, konečně přijde. Posnídá, poobědvá s večeří zároveň. Těžký, ale bujný život hájenský. Sluníčko z rána najde ho již daleko na poli. Utají se před di vokým holubem a neschová so mu hbitý pstruh. Sovička přilákaná žlutým isvětlem oken, jež se široce dívají do lesní tmy, vítá ho pozdě domů svým. smutným motivem

Hledá v knihách zábavy i poučení. Rozhorlil se, když četl v novinách:

pravil. Svoje včelky miluje nade všechno.

Největší starost s dětmi má Sladečková. Po celý den jich hlídáš a-neuhlídáš. Vařit a pást s Lidkou na loktech, s očima na Vincovi. Věčn ě-poklízíš a neuklidíš. Pokoje není ve dne a v noci po něm toužíš. Ale klidu i rozvahy při tom neztrácí.