Pověsti o zbojnících Ondrášovi a Jurášovi.

(S vyobr.)

Ondráš, syn fojta Ondry Šebesty z Janovic u Frýdku, byl bystrého ducha a hlava vtipná. Když prý se narodil, spadla před fojtství ohnivá koule, která něco neobyčejného znamenala. Studoval v Příbore u piaristů ve školách latinských Učil se dobře, ale byl povahy nepokojné. Po několika letech dal se na vojnu. Potuloval se po Němcích, Francii a j. Zatouživ po několika letech spatřiti Lysou Horu, vrátil se domů. Zželelo se mu utýraného lidu selského, který katanovalo zvrhlé panstvo. Brzy získal hodně přívrženců a podnikl s nimi společně boj proti porobě nelidské. A štěstí mu přálo. Lstí a statečností vedl své zástupy od vítězství k vítězství. Pánům naskakovala husí kůže při slově »Ondráš«. Mezi jinými pomáhal mu také Jura Fuciman, horal z Malenovic, krátce »Juráš« zvaný.

Když Juráši žalem zemřel otec, manželka byla mu odvedena a konečně vojskem zabita, když dítě mu vojsko zavraždilo a chalupu zapálilo, stal se z něho nemilosrdný pronásledovatel panstva.

Vzbouření selské bylo potlačeno, ale konečně i tomuto stavu dostalo se volnosti. Ve Slezsku lid pevně věří, že Ondráa a Juráš o to se přičinili; proto je lid má v dobré paměti.

Všem bylo odpuštěno, ale na Ondráše a Juráše vypsána byla cena. Portáši rozhlašovali po dědinách, kdo dodá Ondráše na zámek frýdecký, těšínský neb hukvaldský, ten dostane 100 dukátů, za Juráše 50 dukátů. Kdyby byl ten, jenž ho dodá, největší zlotřilec, bude mu vše odpuštěno. Oba druzi, vidouce nezbytí, dali se na zboj. Vesnický lid na ně nenaříkal. Nekřivdili lidu obecnému, jen pánům vypláceli. Ondráš dával lidu, co vzal pánům. Proto je lid měl rád, před nebezpečím je varoval. Někdy byli přestrojeni za valachy, někdy za portáše, někdy za pány z města, aby nebyli poznáni.

O Ondráši vypravuje se mnoho dobrodružných pověstí. Byl znám ve Slezsku i v Uhrách a na Moravě. Jednou prý přišel bohatě oděný ku střelecké slavnosti do Kroměříže. Tam nikdo nemohl střeliti do terče. Vzal Ondráš svou těšínku (pušku) a třikrát zvítězil. Všichni se divili. Odměny nepřijal. Obdržené dukáty daroval žebraěce u vrat. Ta mu plačíc děkovala. Ondráš jí pošeptal: »Modli se za duši Ondrášovu!« a prchl. Když to žebrácká střelcům řekla, pustili se za ním, ale byl již ten tam. Na střelnici v Kroměříži byl prý obraz, jak Ondráš střílí do- terče.

Podobných pověstí vypravuje se více. Ve všem mu napomáhal čarovný obušek, který si za svého mládí sám urobil a jímž jedině byl zranitelný.*) Jednou se oba zbojníci sešli v Horákově hospodě ve Sviadnově