Č. 2. Chalupa v Čaci v kraji drátenickém.

hřatým nelíčenou láskou k Slovensku. Při tom spisovatel nedává se jen zaslepiti náklonností k lidu slovenskému, jehož hojné strasti a malé radosti popisuje v kresbách, živě líčených. Odhaluje také nectnosti jeho, nehezké vlastnosti, napomíná, varuje ... A tato upřímnost dodává obrázkům Kálalovým pravdivosti, když jas a stín mají na nich pravé místo, podle skutečnosti.

Koláč od divošenjcy. U >březinovéj borky« u Pavlovic — vypravuje Jos. Rompotková — tam byly, »divyženky« se menovaly. Byli takoví malí lidi podzemní. Vycházeli ze země. Měly tam velké »sólo« (kolo), tam tancovaly; potom zas se ztratily. Lidi šli hlídat, jakou měly obuj. Měly střevíčky krásný, podšvičky vytlačený takovejma pěknejma cveči-čkama. Březinů pacholek jednou tam vorál, a vona k němu pri'Ia jedna a povídala mu: ,Ty, ulom mně tady pár chvojek na pometýlko, já budu péct koláče. Já ti jeden přinesu, až upeču, zejtra: ale neříkej doma nic.1 Pacholek nechal koně stát, šél jí pro ty chvojky, a vona se pak ztratila. A tak vona druhéj den přišla zase k tomu pacholkovi, přinesla koláč a povídala mu: ,Tož z něj jez, a pořád z něj jez, a dycky si kousek