7. dobrejma Přídavná jména přisvojovací končí ve všech rodech koncovkou -ovo (na př. strýcovo klobouk, bratrovo zahrada, otcovo pole). Tvary tyto zůstávají neskloněny jak v čísle jednotném tak množném, jako: na bratrovo poli je letos trejzel, na bratrovo polích je plno pejru. Přídavných jmen přisvojovacích, utvořených z podst. jmen rodu ženského příponami -in, -ina, ino, užívá se málo, a i tu nacházíme tvary na -ino v každém rodě i v obou číslech a všech pádech. Na př. Tonda Fáníno (Tonda Františčin), Náníno kluk (kluk Anny), tetíno děti. Poznáváme, že koncovku i prodlužují.

Úctu k rodičům dávaly děti na jevo tím, že o nich mluvívaly v množ. čísle: Náš tatínek poručili, maminka se hněvají, děroušek umřeli. Staří předráží před a i u často h: háby, haltan, měkce vyslovují: dopjil pjivo, čímž blíží se nářečí budějovickému.

Při náměstkách užívá se chybných tvarů: mýho, jí (m. ji), našima, ho (m. je =; stř. rod.), v čom (čem), na nom atd., můj, tvůj . . . říká se krátce muj, tvůj, svůj. Číslovky dva, oba, ve mluvě zdejší dvá, vobá, skloňují se takto: 2. a 6 pád dvouch, vobouch, 3. p. dvoum, voboum, 4. p. krátce dva, voba, 5. p. = 1 p., 7. p. dvouma, vobouma. Číslovka tři a čtyři má ve 2. p. místo tří, čtyř — třech, štyrech.

V infinitivu sloves se koncové i vesměs odsouvá: vidět, vorat, zpívat. Zde připamatovati sluší, že starší lidé ještě v letech 1880—90 žijící toto i nápadně měkce a také nenáležité vyslovovali. I mluvili: Bylo viděti, jak musel hupky pro pjivo pospíchati. Infinitivy ukončené na -sti a -ci mají v některých případech -cti a to též s odsůvkou i, tedy: ject, plect, kráct, říct . . . Také v pi-íčestí činném odpadá 1: moh', řek', pek', vlek', místo mohl, řekl ... Při slovesech ukončených v 1. os. jedn. čísla krátí se přípona -ím = umim, trpim, prosim. Rovněž přípona 3. os. čísla množ. se podobně vyslovuje: umějí, trpěji (správně trpí), krájejí, řikaji. Přechod-níků ve mluvě podleské neuslyšíme. Předložky s a se často se zaměňují se z a ze: z bratrem, ze senem. Následuje-li po s slovo začínající souhláskou z, pro změkčení pomáhají si naši venkované, že místo s vysloví skoro j. Tedy: Zbav naj zlého, proj za nás. Zvláště jest pozorovati tuto snahu při skupinách souhláskových: Von nejni voj toho, aby tě to vode-přel; neházej po tej kojce (kočce), dyj sem voral poj tim lesem . . .

Přízvukem prvou slabiku prodlužují: kniha, né, bližní, óbr, móře, zboží, boží, v hodinu smrti naší; jindy přirozeně dlouhé slabiky skracují: chleb, dešt, rybař a j. v.

Odchylky vyniknou slovníčkem: Abysme, abyste, ajci (aťsi), ankrešt. Baba, zlá žena a také stará husa; bába, babička, ale -též pečivo := buchta; Babory, Baborov m Bavory, Bavorov; bandúr, pečivo z černé mouky a lenoch; bafiousy, dlouhé kníry; běhno, bahno; bezkrejtka, bes-trejka, hrnec na mléko; bidlák, bolest způsobená úderem; bolesť se zkotila, zhoršila; bramborniště, brambořiště; brusliny, brusiny; brundibál, brundibár, chrobák; břasa, vřes; břežděti, břeštěti, vřeštěti; břetelnice i břítelniee, zřítelnice. Cendelín, vlaštovičník (chelidonium); civí, listí cibulové, céví; cetlovati, zelí krouhati; cicmárová semátka, cievárová semena; cmírati se