Nynější pověsti o Libercoulovi.

To můj dědeček vypravovával a bylo mu uš 84 roků. Dědeček měl 3 strejce. Jeden byl v Praze, druhej pašeroval přes hranice do Prajska a 3tí přezačil (obchodoval přízí ručně předenou). Ten prašskej strejc přišel jennou k těm druhejm bratrům sem na hora pobejt (na návštěvu) a poudá, aby s nim šli do Labský boudy, do hospody. Dyš tak sedej, pražskej z kapci flákou knížku vytách a říkal z ni. Co říkal, nevěděli. Po tom řikání se za nima voběvil černej muž moc šerednej a přej: »Co chtěj!?« Voni mu votpověděli, že chtěj dostat poklady krko-nošskejch hor. To že můžou dostat, povídá ten šerednej, ale jestli se vodřeknou Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha sv. Černej se ptá pražského strýce: »Odříkáš áe B. Otce?« Odpověděl: »Odříkám.< »Odříkáš se Boha Syna?« »Odříkám!« »Odříkáš se Boha D. sv.?< Pražskej chtěl zase říci: odříkám, ale v tom do něj druhý strýc derknul: >Takramente, to neříkejte!« Tak dyš ten černej se ptá eště jennou: »Odříkáš se Ducha sv.?« Odpověděl ten pražskej: »NeodříkámU Ale v tom se ten černej člověk šeredná — ztratil. Dyš šli domů, mluvili o tom spolu mezi sebou. Dyš přišli do lesa, setmělo se, mrak byl zrouna (skoro) až na zemi a ne kroupy, kusy ledu padaly. Tak vidíte: To je jistá prauda. Byl to kra-konoš. Jinýho to nebylo nic.

Vo ty babičce je taky pěkná událost To je ale skutečnost Říkali jí Tereza. Pocházela vod Hartichů z Imrtole — teď říkaj ze Stromkovic. Dyš bylo tak zle, mně se zdá, že to bylo v těch válkách, chodívala babička na hora na plicník a do Prajska pro hence (hrnce). Slyšela, že si z Poňklího jeden pomoh — že si vypučil vod horskýho pána peníze. Dyš tak šla na hora, myslila si: Dyby mně taky pomoh, já bych mu to potom oplatila. Přemejšlí o tom horským pánoj, dá loktuši*) na zem a u Jenny skály terhala do ty loktuše plicník (t. j. mech plicník). Tu vod druhý strany přichází flákej pán, pozdraveni dal, na všecko se jí tu začne vyptávat. Přej vodkud je, jak se živí a všecko. Babička stěžovala si na svou nouzi a koukla se mu do vočí. Viděla před sebou člověka šerednýho, lidem nepodobnýho. Zarazila se, a táhla loktuši vod toho pána k sobě. V tom se ten pán ztratil. Místo loktuše deržela v ruce — pytlík peněz. Tenkrát ten ponikelskej musel napsat úpis, že do roka a do dne peníze zas přinese. Von tenkrát spravoval barák, tak je potřeboval. A taky přišel, a ten úpis dostal zpátky. Před sto lety vidívali libercoula často, ale pokaždý se jinač ukazoval.