— A je. Šak jejich Jožka povdal, že se podli ni budu hrát na trávníkách, my ešče všecky ty hry neumíme. Teda ste nám povídali, že nemáme trefovat liďom do štítů, že se máme hrát a včíl nám ju nechcete pučit. — Tož teda ju pučte našemu strýčkovi, povídali, že je to tuze pěkně postavený.

— Áno, našemu strýčkovi. Všecí byste ju chceli. Nic mu nepúčívejte temuto knotoví, ten každú knížku roztrhá na mancáry.

12, 141etí: Máte našim pučit pěknější knížku, než je tátok. (Trojlístek nešťastníků. Slepí, hluchoněmí a zpustlí. Pro ústavy humanitní není žádného zájmu.) — A našim tú, co ste sami tiskli (Dokumenty). — Jak ti jich púčijú, dyž to žádnej nedonese nazpátek, popúčívá to napřed v celej huhci. Tútok si vypuč, co já jsem měl. — Ukááž, je pěkná? — To se nemáš ani ptat, šak vidíš že je od Kosmáka. Od Křena já taky rád čtu, ten pane pěkně píše. — Máte Evropu? (Hellwald). — Našim pučte Ameriku.

— A mě nechjejakú chce. — O di ty trúbo! Tobě je všecko jedno, kdo to psal, enom dyž je to knížka. (Redaktor slov. »Hlasu« p. Dr. Blaho vyslovil podivení, že v našich dědinách shánějí se i po knihách světových spisovatelů. Co řekne kritice školní drobotiny?)

Čtrnáctiletí: Povídali ste, že máte málo knih, tož vám nesu dva kalendáře, možete jich taky púčívat. — A já vám donesu reálku (Zpráva reálky Hodonínské). — Toť ne^u ze škole, co sem si vypučila Přóéčtite si ju, paní Šebestová, tá je vééélice krásná, třeba si napřed tyto dvě stránky přečtite, já sem jich dvakrát přečtla, Bóžinečku, to je krásný, aji se napla-čete. Náš Hantoš (251etý) při tem hučel jak stará baba. Tatínek povdali, že to lemu rytířovi neměli lidi trpět, že ho měli křápnut kamenem. Bylo mu (jmenoval se) Ján Šváb.