13tiletý: Hérgott, paní Šebestová, tá knížka byla krásná! — Jaká?

— No tá, »Bez olců a bez matek.« Napřed ju čtli maminka, potom tatínek a pane aji tatínek se dali do pláču, jak ten chlapec v tej knížce chcél zapálit a jak slyšel teho hlásnýho zpívat. Máte jim zasej takovú nejakú pučit. — Tuto si vem, co donesl Ferda. — Á! Tú já nechcu, povídal Ferda, že je po ní ... — Ná proč? — Je přej to takový panský čtení enom o paničkách, jejich (rodiče) povídali.

81etý: A mě pučte zas tak krásnu, jak ste mě pučili, víte tenkrát?

— Nevím. — Ná už nevíte? Tú co v ní jedným všecky kozinky ze zlata zkapaly. (Na to vyváděl = vyprávěl Cigfúd tři pohádky pěkně a plynně a slíbil, že šak až budu mět kdy, zas donde vyvádět.)

13tiletý: Já idu vypučit pěkná knížku, ne pro děcka, to je pro hrubých (dospělých) lidí, naši stařeček ju budu čísti. — 81etý: A mě máte pučit nejakú do smíchu, to je pro tetičku Mářu. — 12tiletý : A naší chcú »Maticu lidu«, lebo od Třebízskýho, sú od něho vSeeky pěkný. — Francek 12tiletý: Naši povdali, že esli mě nepúčíte v Bramovicích (Do III. a IV. pokolení) lebo o Kobylu (Dokumenty), abych inú nebral.

Ludvík osmiletý: Prosím, pučte mě knížku. — Tot je pěkná, nečeLls ju? — Prosím, neej. Prosím, já ju nechcu, já chcu o našem stařečkovi (Dokumenty). Sbor 12— 131etých se posmívá: Pořád »prosím ne«, »prosím ano«, prosím, prosím.« — No tož co, dyť my tak musíme říkat, dyť nám to p. učitel kážu. — Ja šak nám taky.

Sbor dětí: — Jdem si vypučit knížku, ale malú nechcem. Pučte nám tú, co měli u strýčka Hantoša (Dokumenty). — Ja dyť tá není pro děti.