tření o majetku svém pro případ, že by se z vojny nevrátil. Usianovil mimo jiné též, aby, — nevrátí-li se do tří let, — z peněz, v kádích uložených, ulit byl veliký zvon, který by na věčnou pamět nesl jméno jeho Jan Burian. Než se kdo nadál, uplynula tři léta a o panu Janu Burianovi nebylo dosud ani vidu ani slechu. Příbuzní jeho domnívajíce se, že v dálných končinách stihla jej nějaká nehoda, pomýšleli na to, aby odkaz jeho vyplnili. Rozkázali tudíž peníze ze sklepů vynésti a ulíti z nich mohutný zvon, jemuž dáno jméno »Jan Burian«. Když zvon byl hotov a slavnostně na věž vytažen, chtěli zkusiti, jak bude zvoniti. Každý z přítomných osadníků byl zvědav, jaký zvuk vydávati bude zvon tak vzácný a drahý. Však nastojte! Nechť zvoníci sebe více se namáhali zvon rozhoupati, týž se ani nepohnul, ani neozval. Viselť ve věži němý! Mnoho se o tom mluvilo, a rozmanitých příčin se lidé dohadovali, ale znenáhla i událost tato upadala v zapomenutí. A tu jednoho dne zavzní neočekávané z věže kostela Ledečského slavnostní a neznámé zvonění, jež po šírém okolí se rozléhá. Lid vzrušen chvátá ke kostelu, zvoníci na věž, a hle, co tam spatřují? Nový zvon, o jehož rozhoupání před časem tolik rukou marně se bylo pokoušelo, sám se pohybuje a jásavě hlásá: »Pán Jan Burian jede z války«. Vzpamatovavše se poněkud vyhlédli z věže, a nové překvapení se jim naskýtá. Pan Jan Burian vskutku vrací se s družinou svojí domů. Radost lidu jest veliká, a do toho všeho mísí se stále slavnostní hlas zvonu, jenž neustává a neustává. Zvoníci snaží se j,ej zastaviti a umlčeti; ale jako druhdy ukázalo se všechno úsilí lidské marné v pohyb jej uvésti, tak opět marno bylo jej zastavovati. Tu sestupuje sám pan Burian z hradu svého, stoupá na věži a přiblíživ se ke zvonu klade naň dva prsty pravě: »Dost již, dost! Děkuji ti, Jene Buriane, že jsi mě tak uvítal!« Sotva domluvil, již zvon se zastavuje a umlká. Od té doby byl vždy rukou zvoníkových poslušen, avšak nezměněně stále do okolí hlásával: »Pán Jan Burian jede z války.» Též otisk prstů páně Burianových na něm byl spatřován, až r. 1806 požárem rozlit byv, umlkl na věky.