na druhý břeh převezen. Převozník šel. Když přijeli do prostřed Labe, kde je největší hloubka, počal se prám viklati, k jedné straně nahýbati a potopovati, že to převozník ani s největším namáháním udržeti nemohl. Eoně se počali plašit, a k jedné straně prámu couvat, kočí chtěje je udržeti, vstoupil až na kraj prámu a smekl se do vody, voda ho spláchla do hlubiny a byl pryč. Takových a podobných kousků se tam přihodilo více. To mělo za následek, že proti vodníkovi povstala nevole a žaloby, a všecko se snažilo, aby vodníka odtamtud vypudili. Nemohli se ho však odtamtud zbaviť, až později tamtudy cestoval nějaký »Maryjáš« nebo Marinář od moře a ten slíbil, že jim za dobrý plat od vodníka pomůže. Všecko se těšilo a co možná slibovalo, aby toho nemilého obtěžovatele zproštěni byli, neb nikdo před ním životem jistý nebyl. Marynář si nejprve opatřil lýčený provaz a pak čekal, až se vodník objeví. Když ho spatřil, svolal lidi, dal jim jeden kqnec lýkového provazu držet a poručil, aby táhli, až budou krvavé prouhy na vodě vidět, ty prouhy že budou z jeho krve, jak ho vodník škrábat a trhat bude, ale aby hodně z vody ven táhli, a kdyby nemohli utáhnout, aby si zapřáhli koně, že má vodník velikou sílu, a on že ho tím provazem sváže, a takový provaz že vodník nepřetrhne. Hned se rychle svlekl, vytáhl z kapsy klokočový růženec, navlekl si ho přes hlavu těsně na krk, a provazu druhý konec do ruky, vskočil do Labe. »Nač ten růženec?« ptal se jeden z přítomných, a Marinář mu ještě ve skoku odpověděl: »Kdo má u sebe taky růženec klokočový, toho vodník neutopí.« Ve vodě chvíli hledal vodníka, až jej nalezl, lapil a vázal. Vodník se bránil, škrábal a trhal Marináře, až z něj krev tekla, ale on nic nedbal, až vodníka pevně tím lýkovým provazem svázal, a na břeh dal znamení, aby táhli. Ti na břehu nemohli ani hnout, jaká byla tíž, i zapřáhli pár koní, zapřáhli ještě druhý pár, a pak vodníka teprv vytáhli z vody ven. Vodník prosil Marináře, aby ho nevypuzoval na sucho, ale raději někam stranou do vody. Marinář mu to na žádost jiných přislíbil a vypověděl ho kamsi do jezera. Marinář dostal zaplacení, odnesl vodníka a od těch dob měli na přívoze pokoj.

Po žních, když chmel dočesán a tyče sneseny do bráhů, oslaven konec letní práce dočesnou (dočeskami). Děvečky uvily věnec z klasů obilních, květin lučních i zahradních a několika větviček chmele. Hospodář zabil ovci a připravil trochu piva, hospodyně napekla koláčů a rohlíků (kolenčů).

Před večeří vytratila se nejstarší děvečka ze světnice a vracejíc se nesla na rukou věnec, předstoupila před hospodáře a hospodyni a říkala: