Naše děti. @P@VI. K psychologii slováckých dětí.

Tuto olázku písemně mi zodpověděli školáci třetí třídy obecné školy ve Vacenovicích u Kyjova takto: Chlapci: 1. Že u nás byli zloději (Uhlík*). 2. Že mě zloděj zabíjel (Ryba). 3. Že jsme vyhořeli (Šťastný). 4. Že u nás hořelo, jindy, že byla vojna (Výlet). 5. Že mě honil hotař (hlídač na polích) a že jsem mu utekl (Profota). 6. Že vyhořely Vacenovice (Příkazský). 7. Že mě honili psi a mě pokůsali. (Jugr). 8. Že jsem byl v bitvě, a že jsme vyhráli (Bábík). 9. Že byl veliký požár (Belka). 10. O vojnách (Macháček). 11. Že jsem spadl do studně (Koutný). 12. Že chodím kolem veliké vody (Dobeš). 13. O nějaké vojně (Miléř). 14. O vojně, o panu učitelovi (Súkop). 15. Že okolo mně jezdí pořád vlak (Mastník). 16. Že ve Vacenovicích byla vojna (Sovák). 17. Že mě zloději zabili (Krist). 18. Že ve Vacenovicích byla bitva, Vacenovice byly rozbořeny a lidé utekli do lesů (Jugr). 19. Jak jdou poutníci do Čaščína (Křižka). 20, Že jsem spadl do vody a nemohl jsem vylézt. — Děvčata: 1. Že jsem na pouii (Bábíčková). 2. Že jsem spadla s hůry (Houštová). 3. Že vyhořely Vaeenovice (Šalandová). 4. Že jsem chlěla skočit do vody (Miléřová). 5. Že jsem spadla se střechy (Gre-gorovičová). 6. Že hořela škola ve Vlkoši (Bábíčková). 7. Že je bouřka (Křižková). 8. O vojně (Bábíčková). 9. Že hoří (Šťastná). 10. Že jsem byla na pouti (Miléřová). 11. O stařence (Bábíková). Ostatní nezodpověděly.

Nejčastějším předmětem snů jest požár (7) a vojna (7). As před 50 lety Vacenovice téměř celé vyhořely (150 čísel), a v roce 1866 byli ve Vacenovicích »Prajzi«. Proto se jak o požáru tak o vojně vykládá vá až do dnes s velikou zálibou a podrobnostmi. Zvlášlě o přástkách oheň, jindy vojna s Prajzem jsou látkou pro celý večer. O zlodějích (3), kteří často kraj ten navštíví, se rovněž často mluvívá. Padání (4) se zhusta vyskytuje u dětí neklidně spících při pohnutí orientačního smyslu. Pouť (3) přirostla Slovákovi k srdci. Každý musí téměř jednou ročně putovati. Chodí se na Hostýn, Velehrad, do Žarošie, do Šaštína v Uhrách (!), hromadně do Vambeřic v Prusku (!) a Prahy po různu. Nápadné však jest, že se nikomu nezdává o škole. Kant sice praví, že nač nejvíce kdo myslí, o tom se mu nezdává. Než zkušenost nás učí opak. Tutéž otázku jsem dal realistům v třetí třídě. Z třiceti žáků odpovědělo 15: nic, 9: o škole, a 6: o různých věcech. Dobří studenti odpověděli buď nic neb o škole, a žáci, jimž škola byla čímsi vedlejším, odpověděli různě. Že se většině nic nezdává, jest asi příčinou veliká únava a tvrdý spánek. Z analogie o studentech by se mohlo soudit, že i tdětem zmíněným jest škola čímsi