k programu, kterého Český Lid od začátku hájí v řadě článků, jimiL navádíme ku praktickému používání lidového umění, ornamentiky, vzorů, v umělecké tvorbě, při výzdobě roucha, nábytku, budov atd. Srv. str, 238 tohoto ročníku. Spisovatel přimlouvá se za uskutečnění našeho stanoviska. Vybral si zvláště doklady z článků prof. J. Kouly, pí. R. Tyršové a redaktora Č. L. Praví vedle jiného: >. . . mluvím zatím jen o bohoslužebných paramentech, jejich výrobě a výzdobě, a pravím, že jest třeba místo bezduché ornamentiky, jakou shledáváme na nynějších paramentech téměř pravidelně, zavésti čisté, jemné, lahodné motivy ornamentu lidového, že jest třeba přizpůsobiti ornamentice církevní, bohaté, něžné a přítulné tvary a okrasy umělecké tvorby našeho lidu: ruční lněné látky, různé způsoby výšivek, paličkované krajky atd. K náboženským potřebám patří nejvhodněji práce umělou rukou lidskou udělané, nikoliv výrobky mrtvého stroje továrního. Kdyby se zavedla taková systematická výroba a výzdoba potřeb kostelních, co pilných rukou našich vyšívaček ve vlastech našich mělo by slušnou výživu. Nejpovolanější činitel v tomto oboru, >Křesťanská akademie« v Praze, měla by se uchopit télo vděčné práce a dáti iniciativu a direktivu, aby se začalo tvořiti něco svérázného, našeho. Mezi starými památkami církevního umění v různých museích shledáváme překvapující ukázky církevních rouch, kde lidový ornament došel nádherného užití, a kde umělecká píle lidu snesla a soustředila nejlepší výsledky své tvorby. Tam -\- na tyto motivy starých památek Iřeba navázati, je organicky oživiti, rozšířiti, doplniti a zdokonalili, a brzy by bylo u našich oltářů svérázné umělecké krásno. Mohlo-li motivů lidových s plným úspěchem býti použito v minulosti, tím spíše s úspěchem mohou býti zavedeny a vzkříšeny nyní, kdy ve všech vrstvách národních volá se po emancipaci od cizích, nám nezvyklých a nesloužících živlů a po hledání a návratu k sobě, k svému nitru, ke své duši. Pokusy použiti národního ornamentu k výzdobě rouch církevních daly se už častfji, bohužel jen ojediněle a se skrovným výsledkem. Ne že by se motivy národní nehodily — jediný pohled na podobný výtvor nás uchvátí a přesvědčí o vysoké umělecké ceně a absolutní kráse jejich — hodí se i do souladu slohového, zvláště ke slohu románskému, barokovému a renais-sančnímu (ostatně, kde pak najdeme v kostelích slohovou shodu a propracovanost do všech podrobností), — nýbrž že nebylo porozumění. Nemáme smyslu, nemáme citu, nemáme vkusu — nebyli jsme k tomu odchováni. Začíti však i v obrodu našeho církevního umění a průmyslu jest nutno, abychom se vyvlekli a zbavili jha cizoty a bezcenných výrobků továrních.

Překrásně píše R. Tyršova v článku: »O obrození lidového vyšívání« v Č. L., roč. IX., str. 126—130. Může-liž býti přesvědčivějších, dů-tklivějších a dojímavějších slov, nežli jsou tato, jimiž nadšená, neúnavná a povolaná pěstitelka národního umění se obrací na naše kněžstvo, žádajíc o pomoc a podporu povinnou našemu lidu. Připojuji důtklivého hlasu a snažné prosby své i já volaje všecky kněze dobré vůle, lásky vlastenecké a soucitu k lidu, aby se přičinili o obrod a použití národního