Pověry o přísaze.

Přísahu chová lid u veliké vážnosti a o svatosti její plně jest přesvědčen. Proto také s přísahou křivou zřídka jen se setkáváme. Lid jest přesvědčen, že křivopřísežníka již zde na zemi Bůh trestá a stíhá. Vyprávěl mi dědoušek jeden: »Znal sem jednoho bohatého sedláka. Všeho měl dost a peněz taky. Byl svobodnej a jednou sved jednu ženskou. Dyž se narodilo dítě, slíbil jí dát tři stovky, sie nedal. A vona, dyž furt n;c nedostávala, tak šla dochtorovi. A u soudu jim ten sedlák vodpřisáh, že už jí vyplatil. Tú ta žena s dítětem na rukouch stoupla si před něj a povídá: »Ty si taky eště neumříl a eště nevíš, jak tě bude. Takovoudle křivou přísahu Pánbů bez trestu nenechá!« A vono se to vyplnilo. Jeden rok vyhořel, druhej rok mu potlouklo a každej rok něco, až přišel vo poslední. Potom šel do světa a povídali, že jezdí v Praze s eletrikou. A chčestí tám taky neměl! Někoho přejel a vyhodili ho. Teď to tak protlouká a na konec přídě na vobec . . .« Po smrti zčerná prý tělo každého křivopřísežníka, neb aspoň prsty, které pozvedl rouhavě k nebi Než někdy mstivost lidská nebo touha po majetku ponoukají člověka, aby za pravdu vydával nepravdu. Ale i tu bázeň před křivou přísahou před oči staví její následky. Aby tedy, zcela dle přísloví: »vlk se nažral a koza zůstala celá« — člověk vědomě na lež přísahal a přec hříchu se tím nedopustil, tomu slouží tato pověra: Vztáhne-li přísahající při přísaze, mezi tím co prsty pravé ruky pozvedá k nebi, zároveň prsty i levé ruky k zemi, věří lid, že přísahá nebi i peklu, Bohu i čertu", tyto přísahy že vzájemně se ruší. a přísahající že může vypovídati cokoli mu libo, aniž by se tím hříchu neb něčeho trestného dopouštěl. Zdá se však, že pověra tato dosti jest vzácná. Můj otec aspoň, zastávaje po 25 roků úřad veřejného žalobce u okres, soudu v Klatovech, v síni soudní jen jedenkráte s ní se setkal: Jednalo se o venkovskou, hospodní rvačku a měl právě do přísahy vzat býti svědek — venkovský synek. Při prvních slovech přísahy zpozoroval otec, že mladík prsty levé ruky za zády vztáhl k zemi. Vysvětliv soudci pověru, o níž již dříve slýchal, žádal, aby mladík přísahal maje levou ruku položenu na stole. Když mu tak učiniti soudce velel, nechtěl přísahati; prý »to všecko tak, jak to řekl panu íírovi, nebylo, a takhle že si to na svědomí brát nebude!«

@NZ@Časové zprávy

* Příspěvek It povznesení círíeevního umění. S tímto názvem uveřejnil anonym (»—rý«) pozoruhodný článek v čas. »Bílý prapor«, III. 1904. Týká se nás zvláště str. 64, 79—80. Přihlašuje se tu spisovatel