Muzikant Přivora.

V širém okolí nebylo nad Přívoru. Bydlil v nejvzdálenější usedlosti Dublovické osady, zvané »Jezvinka« jinak »U Kalačů« za Šti-lečkem mezi Mečkovskými lesy položené, nyní panu Pecholtovi patřící. Žil na začátku minulého století. Koncertoval po vesnických muzikách na flétně. Ještě nyní jmenují karbaníci v Dublovicích a okolí zeleného spodka, který zobrazen jest, jak na flétnu hraje — Přívorou. Proč se stal obyčejný takto člověk příslovečným v tomto kraji? Byl prý znamenitý humorista, člověk »od legrace«. Mnoho veselých příběhů se o něm vypráví.

Šel jednou na Sv. Horu. V" Oborských lesích dohonil několik bab z Hukenova (vesnice v okr. Dobříšském). Báby právě se o něčem radily; když spatřily Přívoru, rozjasnila se jim tvář. »Kam jdete Přívoro?« >I na Svatou Horu.« — »Poslouchejte, Přívoro, my tam jdeme taky, neudělal byste nám něco k vůli?« žadonily baby. —- >I proč ne.< — »Nechtěl byste nám předříkávat a my bychom zpívaly?« Přivora se na chvilku zamyslil, ušklíbl a přikývl hlavou. V jeho očích mu již šelmov-ství zajiskřilo. A již spustil: Císařovno z Hostovnice *), ty jsi naše spomocnice, Císařovno z Hojšína l), pros za nás svého Syna, Císařovno z Červeného *), přimluv se u Syna svého, O královno z Podháje 1), o přijmi nás do ráje, O kolovno z rovině '), o přijmi nás mezi ně, O královno z Hracho-višní 1)^pfos za nás lidi hříšný, O královno z Kuníčka '), ty jsi naše matička, O královno z Celina1), tys naše matka milá, O královno z Blatnice '), naše orodovnice, O královno z Dobříše '), pros u Pána Ježíše, O královno Dublovická'), tys jistá brána nebeská, O královno ze Lhoty1), pomoz nám od roboty. Baby nábožně zpívaly, když pak konečně předpověděl: »O královno z Hubenova '), (odkud byly), poznaly, že si z nich tropí žert. Veliká jejich nábožnost proměnila se v nejčernější zlobu. Spustily na celé kolo, nadávky na rozmarného Přívoru jen se sypaly, když však také kamení se počalo sypati z rukou rozezlených bab, vzal milý Přivora do zaječích.

Na Sv. Hoře sedl prý si do zpovědnice, zahalil se do svého pláště a, zpovídal prý pořád. Jednou se zlomila poutníkům hůl u korouhvičky. Přivora hned jim půjčil svou poutničkou hůl, na kterouž uvázali prapo-reček a šli dále ve vší parádě. Posud, když se něco zláme, říká se: >Vy-půjčte si od Přívory hůl!2)