mně také podobných najde se hojně,

byl jsem ve Vlaších, v_ Frankrejchu na vojně,

v Polště, v Uhřích, v Švédské, Englické zemi

dosti zkusiv mezi národy těmi.

Mnohé krajiny prošel jsem z mladosti,

vždy dobrý plat maje podle známosti,

jsa, hle, silný, čerstvý na pohledění,

jen abych byl ještě nechal ženění,

musil sám ďábel mou ženu světiti,

ta mne ustavičně hledí trápiti.

(1. 14b) Ach, že jsem prve nepomyslil na to, proč to trapidlo na mne jest napato; již snésti musím, pokud budu moci, takéť mi Bůh od ní ráčí pomoci, a dá mi ještě takového pána, na kteréhož bude správa podaná. Ten mi pomůže z této mé žalosti, při němž já užiju lepší radosti; neb to manželství velmi jest tesklivé, odporné, bídné, k vádě popudlivé, hladu a žízně toho mívám dosti, jak vstanu, až lehnu, cejtím těžkosti, to mé nejlepší hospodářství bývá, že mi spíše slunce než chleba zbývá. Potím se studeným potem od mrazu, co by mne varem slíval po všem vazu; hořec do každé krmě mi se trousí, radče bych volil být mezi Kartousy, nežli v takové klopotě bydleti, protož se nemohu za to styděti, že častokrát leckdes s chasou obcuji, pitím a hraním sebe potěšuji, vesele sadím, a dám, cokoliv mám, o ženu, o děti své nemnoho dbám, mají-li doma co jísti neb píti, čekám, až budu někdy štěstí míti,

(1. 15a) dám se na službu k polnímu hejtmana, odložím ženu i děti na stranu.

Milý příteli, nechtěj tak činiti, neb skrz práci máš své dítky živiti a v potu tváře chleba dobývati, tak věrně, právě statku nabývati.