Poklady v Hrádku na Kozím Hřbetě u Radíce.

V Řadiči, v Osečanech, Dublinech a ve všech okolních vesnicích rozšířena jest pověst, že ve zříceninách Hrádku jsou zasuty veliké poklady. Vlasák v popisu okr. Sedlčanského vypravuje, že k vykopání jich povoláni byli zkušení horníci, kteří buď s poklady utekli, neb ve sklepení zasypáni byli. Často také okolní obyvatelé různým způsobem hleděli se jich zmocniti. Však nadarmo. Nepodařilo se to dosud nikomu, třeba že hledal v den, kdy poklady se otvírají. Tak snad dosud pověstné drahocenné sochy apoštolů čekají svého osvoboditele.

Mezi těmi, kdo chtěli lacino zbohatnouti, byl ponoený Novotný, jenž vyprávěl mi příběh následující:

»Jednou taky jsme se smluvili já, pak Venca Pomahač, co dělá na panském, a sestra Hrábička a o květnou neděli vypravili se na Hrádek.

Přišli jsme na hrad; půda pod námi duněla, jako bychom po sklepě chodili. Byl jsem tam mnohokráte, ale nic podobného jsem nepozoroval. Sestra zůstala dálejc, já s Vencou prohledával jsem zdi a hromady kamení. Našli jsme velkou díru; zakryta byla placákem. Já byl chytřejší; povídám Pomahačovi: ,Poslouchej. Venco! Ty jsi větší a máš delší ruce; vlez do díry a strč do kamene. Budu tě držet za šos a kdybys měl spadnout, tak tě nepustím.' Dobrák Venca poslechl; vlezl do díry a hmoždil se s kamenem. Náhle vedle něho: ,Hrrr . . .' — jako když někdo se shora svalí bednu řetězů neb peněz. Řinčelo to, až se země třásla. Venca hned vyskočil a ptá se: ,Slyšel jste?' ,Nu, bodejť bych neslyšel' a vzal jsem nohy na ramena. Venca za mnou. Přiběhli jsme k Hrábičce. Celá polekaná se nás vyptávala: ,Pro Kristovy rány, co pak to tam děláte? Půda se mi pod nohama třese a takový rachot.' ,Co bychom dělali; nic jsme nedělali, ale peníze nám utekly zrovna před nosem.' A vícekráte jsme na poklady nešli.« — —

»Jo, jo,« dodával po chvíli, bafaje statně z dýmky, >tenkrát jen nastavit klobouk, byl by jistě plný.*