@Sv422

1. Nedaleko za našima dokola jest černý les, a ja se ohlidam,

ešli jede milý dnes.

2. O jede, un už přijechal na tym braným koničku, a připina sobě

na levý bok šabličku.

3. A jak juž ju se byl připnul, na svůj dum se ohlednul,

a tak smutně vzdychnul,

žalostně zaplaknul,

aže kun pod nim zaržal.

4. A jak matka uslyšela, na ulicu běžela: „Vitam tě, muj syne, z daleké krajině.

Kdož tebe na vojnu dal?"

5. „O daliť mě, dali Šabrančti poddáni, na vojnuf mě dali, provazem svázali,

ješče vachu (stráž) ke mně dali.

6. A ta vacha při mně stala, z večera až do raná.

A jak Pan Buh den dal, toť mě vedli do Brna.

7. Jak mě do Brna přivedli, zaraz haupvach vykřikli: Otvírejte vrata.

vědem vam rekruta,

ze Sabranskych poddaných.«

Dy ja pojedu k zelenému dubu, obhlédni se, milá, jak mi pěkně trubiu.

Dy ja pojedu k zelenému haju, ohledni se ma míla, jak mi pěkně hraju. Ověj, ověj, co to jest, že němožu

zapomnět!

O neštastne byly suáedove vrata, zlámal sem šabličku ze samého zlata. Ověj, co to jest, že němožu zapomnět!

Běži voda, běži, po kameni šusti,

zkazala mi moje milá, že mě neopustí.

Už mě opustila, bai cela rodina,

ene mě Ty neopuščaj, Panenko Maria!

Už mě opustili moji tovaryši,

ene mě Ty neopuščaj, Kriste Ježiši!

1. Moji mili matičko, darmo na mě nakládáte, bot ja knizem nebudu, to vy dávno vitě.

2. Bo dyby mi přišlo jit v noci k nemocnému, tak bych ja tež zabludil k děvčátku švarnému.

Z kolonií Heneberských u Bolatic.

Vím ja jednu studenku, je voda v ni ryčná. Co je po panence, dy je hrubě pyšná.

Vim ja jednu studenku, vody v ni však něni. Co mi po také panence, dy bohatá něni.