Bůh tě před svůj soud povolati ráčí, ' tuť již žádná vejraluva nepostačí. Statku svého musíš v světě nechati, pokuta Boží bude tě stíhati; nic s sebou odsud nevezmeš jiného, než co jsi kdy zde učinil dobrého, to za tvou duší půjde při skončení. Zlato, stříbro, toť tam k platnosti není. Již tě přátelé opustí v tu dobu, byť pak tebe provodili až k hrobu ; však zase všickni odtud pospíchají, samého tě na tom místě nechají, při kostech, červích ležeti mrlvého, sotva že dají rubáš z statku tvého".

V tom do země vržený tam lehneš, k žádnému lovaryši se víc nehneš, , který tě zde někdy ponoukal k zlému, hřešíc s tebou proti Bohu živému.

Na to, ó člověče, měl by pomněti,

v stříbro a zlato naděje neměti,

ani v jiné žádné zboží a slatek.

kteréž tvou mysl převracuje zpátek,

od služby Boží, přikázání jeho,

z toho neměj žertu, posměchu svého.

Rozpomeň se aspoň na krátkost věku,

by pak sto let dáno bylo člověku,

však se to k okamžení přirovnává,

když tě náhlá, hořká smrt povolává.

Tuť nenásleduje tě nic jiného,

než cos duši činil užitečného :

totiž, kdež se almužna prokazuje,

tať z pekla vyvodí, hříchy shlazuje,

jakž v' knize Tobiáše stojí psáno :j

protož máš ruky své večer i ráno

před chudým potřebným nezavírali,

bližnímu dobrého neodpírati

a přikázání Božích ostříhati:

učiníc Jq, nebudeš se lekati

přístrachu smrti neb jiných těžkostí,

kteréž na tě přicházejí v rychlosti.

Ach, nechť i to není tejno žádnému,

muži, ženy připusťte k srdci svému :

jak nás Pán Bůh za dlouhý čas již trestal

ukrutným morem, dávno-li jest přestal?

V jaké hrůzy jsme všichni před ním stáli, někteří z svých domů, z měst utíkali. .