ukrátím rychle života každému. Řídko kdo přijde k věku takovému, jako jsi ty mnohá léta strávil. Mnohý mladý spíše by se opravil. Však musí se mnou, tut nie plátno není, nepomůž zeď, zámek, žádné stavení, žádná moc, ani císařská koruna, papež, kardinál musí na má humna ; králové, knížata i všickni svatí, rytíři, hrabata, chudí, bohatí; ano i v kolíbkách ty malé děti, žádný mi pták v povětří neuletí. Zvíře Salamandra ohněm hořící, * i krokodýl hroznou moc provodící, lvům, medvědům nezpomůž žádná síla, ryby v propasti mořské jsem zdávila. Všecko, což v světě životem oplývá, snadně mou střelou postřeleno bývá, zdáveno, zetřeno mocí násilně, byť pak sebe šetřil jak kdo chtěl pilně. Žádný mi není mladý, starý, smělý, žádný silný, krásný ani umělý; žádný dosti bláznivý neb nechutný, žádný skoupý, štědrý neb ukrutný, žádný ctnostný, odporný není dosti. Summou všecko pořád beru k libosti, co může lézti, létati, plovati. Protož stroj se, nebuduť dél čekati, než musím konec s tebou udělati.

Sem, sem, tu duši sotva jsem obsekal, dosti dlouho na ni číhaje čekal: za celých sto let téměř dne každého, až jsem ji vždy chytil do saku svého.

Ach, ach, přežalostivějšího skutku!

Teď zavírá, hle, jedinký den půtku

stoletou téměř jako v okamžení,

a to skrze smrti mocné stržení.

Ó, člověče, když ta úzkost nastane,

a smrt na tebe s svou střelou přivstane,