těchto časů v, bylo již, bude potom, jakož i svatý Pavel píše o tom, a všecka písma dosti vypravují, nechť já se dál na tom nezastavuji. Protož my žádejme Boží milosti, ať nás neráčí trestat v prchlivosti, ani v hněvu a hříších pojímati, ďáblu za loupež a kořist dávati, ale ráčí nás po této žalosti přijíti k sobě do věčné radosti, kteráž jest dávno připravená jistá všem těm, jenž věří v Pána Jezu Krista. On račiž nás skrze své umučení , a skrze krev svou vylitou k spasení dědiéné oučastníky učiniti, pekla hrozného, muk jeho zbaviti. Ten, kterýž nás stvořil a obživuje, i všemi dobrými věcmi daruje, rač zbavit všeho ďábelského sídla — toť jest vinš Jiřího Vojtěcha Kyncla,

Pán Bůh budiž slaven

až na věky Amen.

Počátek XV. století jest bohat satirou ; polemika přenesla se do ulic a na náměstí, na místo učených latinských traktátů vstoupil pouliční popěvek. Z nejznámějších těch zpěvů jest posměšná píseň na »bydžovské ševče«, kteří obořili se na klášter, aby ho dobyli, byli však odraženi. Píseň tuto vydali Nebeský a Hanka v Musejníku 1858, 392; Hanuš 1871 (Dodavky, II, 9. č. 49) kladl ji ještě do XIV. století, ačkoli je zřejmou parodií na husitskou píseň >Němci sú zúfalí« z roku 1412. Poslední zmínku o ní a jejím domnělém autoru, Mikuláši Kozelském, podává Vlček, Dějiny české literatury, I. 123, 151; srovnej i Menéík, Rozmanitosti, I. 65. Avšak autor »ševců bydžovských« nespokojil se touto jedinou písní, která patrně došla ohlasu ; nalézáme od něho na deskách kapit. rkp. E XLII1 novou satirickou báseň proti těmto šeycům >víry nové«, dosud neznámou (upozornil jsem na ni ve Věstníku České Akademie 1902, XI., 308). Pro její zajímavost otiskuji ji tu věrně podle rukopisu :