str. 480
@NZ@Směs
*Zarážení« nemoci do ihibii. Fr. Petera zapsal si v Jaroměři 1860 do svého Denníku tuto »Pověru pohanskou«: U studánky pod kostelem za řekou Cidlinou k západu konec lučin pod polem naproti kostelu Velešiekému stával před časy dub starověký, a kolem něho křoví rozličné. Studánka ta ještě za našeho mládí byla u veliké vážnosti a úctě i důvěry, tak, že když někdo onemocněl, pro vodu tam k pití posílal, a s důvěrou s& napiv, ozdravěl. Zvláště pak když někoho trápila horečka čili zimnice, ten dával se tam k té studánce živé od svého přítele voditi za povřísio, kteréž, mu tento uvázal na krk čili na hrdlo a tak jej zaň tam vedl. Když tam přišli, klekli oba, modlíce se třikrát Otče náš a Zdrávas Maria. Potom zavázali do klůcku krejcar, aneb do toho klůcku třikrát dýchli a též. zavázali, a nyní klůcek ten pověsili přivázavše na to křoví u dubu; aneb také vyvrtali dírku do toho dubu, a když do ní byl dýchnul třikráte nemocný, kolíčkem zandali ji a po té navrátili se domů jinou stranou. Tak zimnice ostávala nemocného. Ten dub už dávno pokácen, po něm jakož po tom křoví kol něho ani nejmenší památky, ba i studánka zanedbána, jakž jsem se sám přesvědčil, navštíviv ji dne druhého. Nyní prý už tam nikdo nezanáší zimnici, nebof prý to báchora a pověra, na něž pokolení nynější nevěří. Č. Zíbrt.
* Psaníčka slováckých školaček. Zachytil jsem dva lístky, jež si dospívající školačky navzájem posílaly. Vypsal jsem z nich tato místa' zajímavá jako dokument národopisný i psychologický: »Nejmilejší kamarádko! Ke stolečku sedám, ve tváři zbledám, z přinucení srdce svého beru péro do své pravé ruky a chci Tobě, moje kamarádko, pár řádků napsati. Posílám Ti lásku po zlatém provázku, potěchu v zlatém ořechu, hubičku po strakatém zajíčku. Dřív než vyšel měsíček, přišel ke mně poslíček, donesl mně psaní a v něm pozdravení, abych nemeškala a Tobě-odpisovala.« Z druhého psaní: »Když jsem šla kolem vašeho domečka, byla tam pěkná zahrádečka a v té zahrádečce vyrostl pupenec, to tam koukal tvůj nejvěrnější milenec; on tě zkázal pěkně pozdravovat, abys na něho nezapomněla a až bude muzika, s ním tancovala. Dřív než vyšla jasná hvězdička, přiletěla ke mně krásná holubička. Pěkně zazpívala pod našimi okny a já jsem si myslela, co to za novinu letí, a mně přišlo zdání, že Ti mám psáti. Já jsem nemeškala, svíci rozžíhala a Tobě, moje kamarádko, psaní psala. S Bohem na sejdenú!« Nevím, kde děvčata nabyla tak zvláštního výrazu. To by skutečně dosud kvetla lidová poesie! Ale i je-li to vyčteno a odposloucháno, zasluhují dopisy tyto povšimnutí.
bohoslovec v Praze František Odvalil
* Dětská počiťtdla na Volyňsku. En ten týny, souvraka dyny — souvraka buma straka, čita čita buf. — Enýky denýky snědli nám knedlíky, plná je ves, vzal nám je pes. — Abu totaru, sine bone karvaru, karvarata buma straka čita čita buf. Jan Braun.
|
|
