24 hodin zase na tom místě byla a mohla ji baj na třetí grunt*) odnést, žába zase byla na tom místě, jak před tím. Jednúc gazděna na žábu byla tak rozzlobena, že vzala baňok (baňatý hrnec) a tu žábu do toho baňoku naložila a zanesla až na třetí grunt a do také grapy (výmol) zanesla a ten baňok na ni převrátila a okolo toho baňoka naložila kamení a hlíny, aby ta žába nevylezla, a tam ji nechala a od ní utekla. Žába už nepřišla, ale za to gazděna onemocněla a hrubě zapuchla. Byla právě v požehnaném stavu. Slehla a měla neživého synka. Ta nemoc trvala šest týdnů, co nevyšla z jizby, a jak po té nemoci první ráz vyšla na pole a přes práh jizbový ďo síně překročila, žába už zase seděla na žernách (ruční mlýnek na obilí). Gazděna ji nechala tak. Žába se ztratila a víc nebylo ji vidět; gazděna po spatření té žáby hned ozdravěla. Ale stalo se, že to numero za nedlouhý čas vyhořeV Ta žába mohla být na 1 kilo těžká, chrastavá, škaredá a velká jak z hrubé nohy krpec.

Podobně v jiné chalupě v Malenovicích letního času před záchodem slunce přilezla velká chrastavá žába na práh dveří, ale odkud vylezla, na to se nedal pozor, a nepohnutě seděla, až ji někdo nohou odkopnul; ale ona zase za chvíli se vrátila a na práh vylezla. Když už to trvalo několik dní, tak synek z domu navalil žábu do hrnce a odnesl od chalupy daleko. Jak ji z toho hrnce vyvalil, žába zase hned do té strany, kde chalupa stála, se obrátila a na druhý den o tom čase zase na prahu seděla. Když se tak tři rázy na deset minut cesty od chalupy odnesla a zas přišla, tak už to bylo do zlosti a k rozvaze, co to je za stvoření, když skákat jak obyčejné žáby nemohla, že jenom pomalu lozila (lezla). Tak ji zase synek do hrnce navalil a až na hranici do druhé dědiny odnesl, tam ji s tím hrncem ponechal, a už víc potom nepřišla. Za rok na tom prahu o tom čase škrobala kobzole dcera toho chalupníka, tam ji trefil šlak, že docela ztratila řeč, a těžko onemocněla. Když se pozdravovala, nemohla ani slova vymluvit, tak se na novo po dětinsku učila mluvit, a naučila se do čtyřech roků mluvit, ale až do smrti zle mluvila.

Spolupracovníka našeho časopisu p. J. P. zajímaly typy slovácké. Pěknou ukázku jejich, z Vlčnova u Uherského Brodu, zachytil na vyobrazení str. 47. (fotografie vyšňořeného šohaje a tří děvčat). Kroje tamější vylíčil již v Českém Lidu nejlepší znalec krojů moravských p. řed. J. Klvaňa. Naše vyobrazení podává další důkaz, že rázovitý kroj slovácký neodolává novotám, měnícím starodávný úbor, jak nasvědčuje zvláště úprava hlavy. Srv. Klvaňa, Český Lid IV. str. 417 ad.