přines z domu lepnieu brzo tak dlúhú jak flinta. Už býl na to přichystaný- Ale šak on nic nezastřelíl. Hépe k něm zajíc taják telacko. Křičím naň : Střel! — A, préj, jak mám po tom střeliť, dyž to tak pěkně ulěká?

Ja, býl on takový, ten Poldíček. Všecko to tak vyhýňá, staří lidé aj staré obyčaje, pravíi strýc Púchlíků, hleďaci do mračen. Z toho Pol-díčka sem si zpomjéi na Macháčka Příborského, co chodit po ptáňú, ten býl také takový. Ten dodírál poslední bílý mynářský kožuch, myslim-tě po tvém tatovi — pravil strýc na Machalu — Pámbu jím tam odpusť obům. Býl mu až po paty. Potom dyž umřéi, vyhodili kožuch pod okap a jak rozmokí, lezly z něho dvacítky, co byly zapošité póza latama.

Šak v městě už ani kožucha dubenného neuhlédne. Ešče stařík Hadlapudlů chodí v takém strúpku,880) přiřek Janek.

Všecko to tak vyhýňá, ti mladí to zapovřhajú. Takové pjádelka si dávajú siť — šak ty si v tom také, taják bys to mjél po mladším bratrovi, obrátil sa strýc Křúpalů na Machalu. Včil sú aj robám kanafasky už sprosté. Už aj ty fabrykantky si zpívajú: »Dyž dú robky z fabryky, majú hezké tunyky.« Ale šak dyby ju v tom vehnal do hor, tož sa ztamocel nevyškrábe.

A šak v tom plášči s těma schodkama na zádoch také by sa nebylo chodih) dobře na drva, strýce, smíl sa Machala.

Šak zlatý čepec ten býl aj za sto rýnských a slříbrný také za věcéj, než ty včiléjší robské šaty celé. A my včilej na hlavu nedáme brzo nic, bránila sa Maruša. Chodila už také v »necic.

Ja, Sak já vám to neberu, mějte si, dyž sa vám to lúbí, pravil strýc Křúpalů. Já su už starý, od spodku sa udířu, ze zhora ňa větr bere, daleko-již mám už na Pocetky?*) A už raci abych tam býi, lebo je úzko dívať sa na to. Dyby to horší enom zahýňalo, ale to zahýflá s tým horším aj to lepší. Šak já do toho dobře vidím.

Ja, to sa vám tak zdá, strýce. Vy na to hledíte zezdaleky. Ale my v tom roštem, tož nám to už tak nepříde, bránil sa Machala. Šak vy také už nechodíte v kastóře,881) jak váš tata. A víte, jak tá stará vraná učila mladú : Jak sa nedo ohne, utěkaj, možná, že zdvihá kameň. A tá mladá jí praví: A co, dyby ho mjét v kapci? Tož ani ti staří néjsú dycky múdřejší.

V jedné chalupě v Malenovicích pod Lysou Horou byla nalezena velká žába chrastavá, která na povale (strop) na zadní hůře při schodě, jak se na hůru vychodilo, sedávala. Gazděna z té chalupy se té žáby velmi bála, proto ji častokráte odnášela, aby jí nestrašila, ale ta za