Rozdíl v obojím tomto zakončení záleží především ovšem v taktu a kromě toho v délce některých tónů. Zpěvák tím chce zřetelně označiti závěr jisté věty hudební, jíž podložen je text jednoho verše. Méně liší se obojí zakončení přízvukem. Zpěvák totiž zpravidla posledních tónů nevyráží, nýbrž spíše je seslabuje, jak viděti jest při písních slováckých v Bart. I. sb., kdež seslabování a sesilování tónů skoro vesměs jest označeno. Z toho lze souditi též o jiných písních, při nichž není toho označení, že alespoň zpravidla tóny závěrů se při nich seslabují. Hudební závěry tedy, i končí-li v písních silnou dobou, pravděpodobně vyznívají tónem slabým.

Při textech možno každou koncovou trojstopu pokládati za správný daktyl, jak to ještě z pozdějších částí úvahy vysvitne. Ve mnohých případech tyto trojstopy jsou zároveň přesnými trocheji nadměrnými; někdy však jsouce troehejsky čteny vykazují odchylky. Je tedy potřeba v případech takových přihlížeti k povaze textů. Za příklad služ píseň Suš. 192b, zakončení daktylského, jež zároveň možno pokládati za trochejské.

Následující píseň zakončena jest dle nápěvu částečně zdvihem, který také dobře se hodí, ač i daktyl jest možný.

Na rozdíl od předešlých písní zakončíme verše pís. 481 Suš. sb. pouze daktylsky: