obyčejně pištec (řidčeji hudec), jejž doprovázel bubeník (o jiných nástrojích při lidovém tanci v té době neslyšíme). Důležitou součástkou tance byl zpěv. Tanečníci zpívali taneční písně samostatné, k nimž pištec pískal, co a jak asi uměl. Někdy však asi pištec hrál svou samostatnou melodii a tanečníci k ní zpívali, co a jak uměli (viz nahoře otištěné dvě melodie). Dvojhlas vznikl asi při tom jen neumělostí pištce nebo neschopností nástroje doprovázet zpěvní melodie ; unisono však bylo pravidlem. Při tanci měly necudné písně lidové největší zvůli, proto tanec už v době předhusitské často byl nazván ^ďáblovým vynálezem*.

Lidové písně ozývaly se však i jindy a jinde. Pozdní návštěvníci krčem budili svým zpěvem na ulici v noci klidné obyvatele. Méně vyrušovala lidi milostná zastaveníčka, kdy roztoužení milenci zpívali svým pannám i paním. Při slavnostních příležitostech, na př. při uvítání krále, bylo lidu i úředně nařízeno vesele zpívat světské písně po ulicích. Doma zpívalo se méně; zpívala-li často veselá žena při své práci, nesloužilo jí to za pochvalu, spíše za hanu. Máme sice zmínku, že sedlák zpíval své písně i při polní práci, avšak to nebylo pravé místo lidového zpěvu; nezachovala se nám ani jedna píseň o selské práci z té doby.

Zvláštní význam měly asi lidové písně kouzelné, jimiž lidoví hadači a čarodějníci vyvolávali čáry. Těmto domněle pohanským písním nejblíže byly koledy, písně hudebního rázu spíše světského než duchovního. V době předhusitské byla koleda velmi rozšířena. O vánocích chodil koledovat kde kdo, žáci ovšem vedli hlavní slovo. V Praze chodili z vysokých kruhů zejména kanovníci u sv. Víta, mansionáři a j., z nízkého proletariátu pacholci konšelští a rychtářovi, biřici, kat, pivovarní poma-hači, vodáci i veřejné nevěstky. Co se při koledování takových lidí dalo, lze si snadno pomyslit. Proto r. 1390 konšelé staroměstští zakázali těmto opovrženým členům tehdejší pražské společnosti chodit koledou. Ostatně i žákovským koledám nechybělo bujnosti. Mimo vlastní koledy bylo i hojně žákovských žebrání, při nichž se též zpívalo. Žebrání a zpěv byly si tehdy tak blízko jako dnes >hudba« a žebrota. »Mendicelli«, žebraví žáci, znamenají též druh zpěváků ; rádi za kus živobytí zpívali při kostelích i jinde, kde bylo potřebí. Na rozdíl od »bacchantů« byli to žebraví žáci usedlí. V tom smyslu i zpěváci »bonifanti< při kostele sv. Víta a na Vyšehradě byli takovými »mendicelli<.

Koledy předhusitské byly většinou sborové a byly silně prostoupeny liturgickým zpěvem. Řádné koledy konány na způsob processí od kněží i žáků : kněží nesli obraz Kristův, jejž obyvatelé domu líbali; žáci, oblečeni jako kněží v bílé roucho, nesli hořící svíce a kadidlem vykuřovali domy. Zato dostávali dary. Zpívaly se při tom tyto zpěvy: »Ecee Maria genuit nobis Salvátorem*, »Judaea et Jerusalem nolite timere«, >Verbum caro factum est«, »Haec est dies«, >Genuit puerpera regem<. Všechny tyto zpěvy jsou liturgické a mohly být zpívány jen od zpěváků znalých v liturgickém zpěvu. Vedle nich však byly i jiné zpěvy kolední, světského rázu, z nichž se nám však z doby předhusitské neuchoval žádný notovaný zápis.