(srv. »En ten týny severake mýny« atd.). Písař proto spokojil se jen položením prvních slov pod první noty. Tento výklad zdá se mi nejpřirozenější, proto nejpravděpodobnější. Jiný výklad by byl, že to jest pouhý název tance ; proti tomu však jest assonance názvu, jež ukazuje k nějakému vokálnímu podkladu, pro něj zase to, že písař zapsal jen tato slova. Byl by je však .napsal pod noty na způsob textu? Jisto jest však, že obě melodie jsou instrumentální, a textu v pravém slova smyslu asi neměly.

To jsou hlavní tři prameny tehdejšího lidového zpěvu: zpěv liturgický, umělý zpěv a instrumentální hudba. Z těchto pramenů vyrůstá původem eklektický, při tom však dosti samostatný obor národní písně.

O rozvoji lidového zpěvu nemůžeme mnoho říci, nemáme dosti památek toho druhu. Celkem možno však říci, že lidová hudba nedocílila toho úspěchu, jehož docílit mohla, že i na samém konci 14. století pohlíženo na lidovou píseň světskou jako na něco zlého, co by nemělo být, a že i instrumentální lidová hudba netěšila se veliké přízni. Příčiny toho nebyly umělecké, nýbrž etnické, avšak byly tak silné, že si jich musíme všimnout i zde.

Kamenem úrazu písní lidových byly jejich texty. Jich laxnost stupňuje se na konci 14. století do takové míry, že tu lze mluvit přímo o nemravné písňové literatuře lidové. Co se nám z toho zachovalo, nebylo jistě ještě to nejhorší, ale jest to až dost silné. Všichni mravokárci té doby bez rozdílu stran zle žehrají na nestoudnost lidových písní. Statuta zakazují přísně kněžím zpívat světské písně jako těžký hřích. To m ušilo právě ušlechtilé lidi a tudíž i umělce nutit, chovat se k této obskurní hudbě s velkou reservou. Lidová hudba instrumentální trpěla zase nemravností hudebníků. Lidoví hudebníci (pištci, hudci) v době předhusitské náleželi k nejopovrženějším lidem. Církevní předpisy zakazovaly udělovat jim velebnou svátost při přijímání i vůbec obcovat s nimi. Jich řemeslo však je uvádělo často ve styk s kněžími, zvláště kde se v kostele provozovala nástrojová hudba.

Přes tyto překážky přece rozmnožil se počet lidí, živících se hrou na nástroje, znamenitě v druhé polovici 14. století. Toto množství i jiné okolnosti ukazují, že tu musíme rozumět hudebníky lidové. V Praze v letech 1348-1419 napočítal Tomek 15 hudců, 6 loutníků, 16 pištců a 2 trubače, což ovšem není ještě číslo absolutního množství. I na venkově bylo jich mnoho, a to i v místech malých : v Litni, v Kníně (pištec Beran), v Přehořově a j. (většinou pištci). Měl asi každý kraj svého hudebníka, jednoho neb více, jenž obstarával, čeho bylo třeba, při svatbách, pouti, tancích a p.

Lid zpíval a hrál při nejrůznějších příležitostech. Vlastní lidový koncertní sál byla krčma, po případě místo pod stromy před krčmou, vůbec všude tam, kde byl tanec. Tanec byl nejvydatnější pohnutkou k vzniku i k rozšíření a provádění lidového zpěvu. Tehdejší selský tanec byl velmi nevázaný, i když bychom v něm neviděli »svinské skoky« jako žák tehdejší ve své hrubé satiře na sedláky. K tanci hrál sedlákům