dové melodii vokálního původu dur, dostavuje se i dominanta se svým významem, neboť zpěvák nemá důvodu držeti se tak houževnatě jednoho akkordu, jako zde vidíme. Jinak tomu bylo u tehdejší lidové píšťaly. Přirozený dur-trojzvuk dán tu již povahou nástroje, pištec, zvláště prosty, neumělý, nerad se asi z něho daleko vzdaloval. Zejména pak melodický chod c' g e c bychom si vysvětlili ve vokální hudbě dnešní, instrumentální hudbou skrz na skrz prosycené, v tehdejším zpěvu však vzniknout vůbec nemohl.

Také rhythmus, ženoucí melodii stále v před beze všeho oddechu, nesvědčí melodii vokální, za to připomíná do dnes známé melodie du-dácké píšťaly. Nutno též připomenout, že tyto nápěvy jsou v rhythmu trochejském, kdežto dříve uvedené zpěvy s vlivem hudby lidové (/Andělíku*, »Dřevo sě listem odievá*, píseň v Mastičkáři) mají vesměs vzestupný rhythmus jambický. I architektonika nápěvů dokazuje totéž. Jest pravidelná, avšak při tom velmi rozmanitá. Vše podržuje stejnou rhyth-miekou základní formuli, avšak mění se neustále tak, že ani jeden motiv se tu beze změny neopakuje, jak jsme viděli při písních původu skutečně vokálního.

Tím vším prokázal jsem snad dostatečně instrumentální původ těchto melodií. Jiná otázka jest, jsou-li to melodie vlastní hudby instrumentální, tedy hrané a ne zpívané, nebo přijaté do písní lidových sice z nástrojové hudby, ale přece zpívané, to jest měly-Ii nějaký text nebo ne. Rukopis svědčí proti textu. Jest to list papíru o 5 notových systémech, na prvních třech jsou psány tyto dvě melodie za sebou bez přestávky, jen s označením konce první a začátku druhé. Druhá polovice třetího systému je prázdna. Na čtvrtém a pátém systému psána píseň >Andělíku rozko-chaný« s textem. Na začátku druhé melodie napsáno »Caldy valdy*. Z toho předně patrno, že písař vztahoval první dvě melodie k sobě a třetí položil zvláště. Napsal-li text k dvěma řádkům na konci, proč by byl nezačal psát text od začátku strany? To je tím nápadnější, že v polovici druhého řádku jsou právě slova »Caldy valdy«, že tedy písař nevynechal text z omeškání, nýbrž kdyby melodie (první dvě) text měly neb kdyby byl písař text znal, byl by jej asi napsal, jako jej napsal k melodii třetí. Jinak by byl nepsal tu kousek a tam zas kousek textu.

Nejlépe nám tuto otázku asi zodpovědí podivná slova »Caldy valdy«, jež už našim literárním historikům i filologům lámala hlavu. Pravidelný rhythmus našich nápěvů ukazuje k hudbě taneční neb jistě k nějaké veselé »muzice«. V tehdejší době lid vždy při tanci i jinak při hudbě instrumentální zpíval. Neměl-li slov, pomáhal si asi tím, čím i v době pozdější: nic neznačícími slovy, jež kladl pod melodii třeba stále stejně (srv. na př. »Hej župy, župy okolo chalupy*), nebo se i spokojil pouhým »la la la«. Luštěním takových slov bychom si marně lámali hlavy. Za takový lidový výmysl pokládám i »Caldy valdy«, což je tím pravděpodobnější, že asso-nance obou slov, v takovém případě pravidelná, dala by se jinak těžko vysvětlit. Pištec pískal melodii a lid zpíval k melodii »Calďy valdy«, snad tehdy známou míchanici slov na způsob dnešních říkání dětských