kdežto »Blata zbudovská čili kubatovská« znamenala do nedávná pouze ony sporné louky (blala, bahna), a teprve nyní se rozšiřuje pojem ten též na obyvatele několika vesnic sousedních, je to tedy pojem nový, vlastně teprve dva roky starý.

V úvodu k Weisovým »Blaťáckým písním* píše prof. V. Dušek o Blatech. Veselských: Je to opravdu zajímavý kout naší vlasti, tahle Blata. V ničem si nezadá Polabí — Blataei jsou známi svou zádumčivostí a hrdostí. Ty jejich děvy bývaly pyšné a rády se bohatě strojily (což děje se dosud). Tělo staženo bylo »lajblíkem« barevným, dracouny a penízky zdobeným. Na krku zářily granáty a dukáty. K lokti sahala vyšívaná košile (s úzkými rukávy). Krátké sukně »šerky«, modré barvy byly v zadu zdobeny drahou modovkou, v předu nádherně vyšívaným fértu-chem. V zimě mívaly jupky »kacebajky«. Nejkrásnějšími bývaly z čáslí oděvu zástěry, šálky do ruky a pleny (nyní je jich nejvíce v museu Ná-prstkově). — Avšak ani hoši a ženáči nechodili jen ledabyle. Od >ba-gančat« až do »vydrovky« (čepice z červené kůže) bylo viděti hrdého Blaťáka. Modré punčochy nad koleny byly ozdobně uvázány. Praštěnky z ovčí kůže (původně barvy žluté, později černé) byly široké jako u Hanáka; vesta modrá. V ní pyšně se nadouvaly široké rukávy košile. O tom píše již Š. Lomnický v traktátu »O tanci". Do kostela bral se prýmo-vaný žlutý kabát >kazajka«. Krk zdobil hedbávný šátek (též u žen), tak se nosili do r. 1875 junáci >chlapci«. Ženatí oblékali na cestu dlouhý kabát modrý »župan«, v zimě kožich. — Jako měli pěkný kroj, tak dovedli dobré věci péci a vařiti obzvláště o posvíceních, na nichž dokázal sedlák (dosud se tak děje), co dovede a co může. Dnes nasfala hospodářská krise. Odložili kroj a zapomínají řeči svých otců, mísí se a mizí. Potud prof. Dušek.

Jdu-li po Blatech, připadá mi vše jako po pohřbu. Odumřel blatský kroj a s ním svéráznost lidu. Všude rozhostil se hrobový klid. Již tak nepijí a nezpívají jako jindy. Neradi si vzpomínají starých časů protože vědí, že se nevrátí a to částečně jejich vinou. Viděl jsem mnohou stařenku hořce plakati nad starou malovanou truhlou, kde uloženi svědkové mládí jejího, zbytky blateekého kroje. V poslední době vše se vyprodává agentům. Vzpomínám na svou babičku, která do smrti šaty blafácké nosila, jak o svátcích otvírala malovanou truhlu a odhalovala našim zvědavým zrakům své poklady: lajblíky, čepce, »šmuky«, pleny plné vyšívání a lesklého šmelce, a jak naříkala nad nynějším světem.*)