býval kroje asiatského nebo z Indie přes Persii naši praotcové vyšli, sebou mrav a kroj do Evropy přenesli. Kníže měl kaftan dlouhý, až na kotníky, rukávy při něm krátké, ale dosti široké, pod ním kazajku, čepici, co turban okolo hlavy ovinutou, snad jako Turek, aneb čepici do špičky na hlavě vyhnanou, jakou se kníže Šamyl Čerkesů vyobrazuje na Kavkazu. Nohavice dosti volné a škorně (střevíce) vysoké

Sv. Ondřej. Ten večer před sv. Ondřejem prostí lidé v Galicii (Haliči) na jednom místě za vesnicí strom podřezali, na odtěnek mísu postavili naplněnou smůlou, kterou zapálily ženský (čarodějnice). Chýlíce se za ruce do kola okolo toho stromu nahé tancovaly a zpívaly (t. j. okolo 14 —15 osob ženských, dospělých), zima bylo, když v noci okolo toho odotěnku a mísy ohnivé. Očití svědkové pozdálí koukali, co se to děje. Očitý svědek paní Honorata Zapová

Sv. Jiří. Též vypravovala, že večír před sv. Jiřím ten den košťata, soudky, dříví hranice na horách, polích, dráhách, průlomech atd. pálejí, s nimi běhají, křičejí, zpívají a přes oheň v Galicii skákají. Paní Zapová, Polačka, rozená Vyšňoveská, provdaná za p. Zapa. professora.

Penízky (mincí) staročeské jsou jak svršky tak spodky těžce k rozluštění z první doby křesťanské Bořivojovy, Vratislavovy. Písmeny jsou nedostatečné, brzo na pólo, brzo docela jsou překocena, převrácena, nejasně vyražená a bitá, který brzo kolmo neb kosmo, neb ležatě, z duli nahoru či nazpět neb přehozené, zkrácené, promíchané, nedoryté, mezi ostatními se hledati musejí, jsou nesnadné ku čtení, člověk musí více hádat, co by nápisy značily Z 10 věku nejstarší mincí na Čechách máme od knížete Vratislava I., sv. Václava I a Boleslavů I. a II. atd.

Pohřebiště v Kodšvarech, jest to dvůr nad oudolím na površí mezi polmi, ležící mezi L'bomyslí a Lochovicemi. Zde na jih na jaře r. 1851 v březnu se zakládala z polí okolo dvora ležící zahrada způsobu anglického, napřed se tu pahrbky svážely a dolíky vyvážely, země se srovnávala; protož se tu na množstvi hrobů v zemi zakulatených, kotlům podobných, přišlo, na každém hrobě byl ovální podobný pečenu chleba velikého, placatý kámen, pod ním popelnice v tomto hrobě, nahoře na hrnci poklička pokrytá, v hrnci popel šedivý, pálené kosti člověčí, na sto bylo těchto hrobů na půl korci vejsevku tohoto pole ode dvora. Hrnec každý byl barvy šedivé, podobu měl prostřední nádoby, míry pinetní, v něm uhlí, popel a kostičky člověčí pálené. Kamenů velkých, eentníř tíže majících, bylo zde plno, prostředních, půlcentových i malých 25 li-berných; však všechny byly kulaté a pod každým spáleniště, nádoba hliněná a v ní popel, uhlí a kosti lidské pálené. Stávala v hlíně, ne v tom popeli. Svědek Vála Jos., zahradník s Merhautem Jos. z Tašova. Při tom dvoře je ovčín a půl, čtvrt hodiny několik chaloupek asi 6—7 pod Kodšvary k Lochovicům v oupadě ležejí a těm říkají Kodšvary. Zde prý strašívá podnes 1852. Ten Merhaut vypravuje, když ve dvoře hlídal v noci, sud se ohnivý naň valíval, vždy to odstonal, ve hřmotu a větru také zde černého psa ohnivého v noci vidívají. Ovčačka má okno zrovna na ten hřbitov pohanský, v noci oheň tam hořívá, tak i on praví,