Slavení „Nového svátku" v Plzni.

V knihovně Musea král. Českého chová se rukopis Historie města Plzně (íol.), latinsky psaný, sahající do r. 1742, ve kterém čteme obšírný a podrobný popis bývalé výroční slavnosti »nového svátku« v Plzni.1) Jak'známo, slavil se svátek každou první neděli v květnu po svátku sv. Stanislava na oslavu osvobození města Plzně od obležení husitského (7. května 1434). Houževnatá tradice zachovala tuto slavnost, která se konala okázale s velikým veselím, až po rok 1870, kdy občanstvo Plzeňské veřejně proti ní jakožto potupě města se ozvalo; tehdy bylo na protestní schůzi řečeno, že »ne z přesvědčení, nýbrž omámeni sliby cizího krále« se měšťané po bok Sigmundův postavili, jenž jim dal za vděk velblouda do městského znaku !

Při této výroční slavnosti mívali vyhlášení kazatelé slavnostní kázání, 2) v nichž panegyricky velebili zmužilou statečnost Plzeňských po čas devítiměsíčního obležení. Plzeň jim byla novým Jerusalemem, městem slunce, novým korábem Noěmovým, neposkvrněnou pannou, baštou neroz-bornou, zahrádkou štěpovanou, kde krásní, vysocí stromové rostou (městská rada), užitečné štěpy vzácných pánů měšťanů a vonné kvítky dobře zve-dené mládeže. Kazatelé se přímo předstihují ve chvalozpěvu o výtečných vlastnostech a cnostech města Plzně a jeho obyvatel, kde optimum es senescere (>zde jest nejlépe se ustarati«) a kde vzešlo slunce rozumu

1) Na titulním listě rukopisu nalézá se v barvách provedený znak města Plzně, jenž se v některých bodech liší od nynějšího znaku. (Srv. Strnad J., Znak města Plzně, Plzeň, 1883.) Znamenitější odchylky tyto jsou: 1. Klíče ve velkém spodním štítě se spatřují cele, kdežto u nynějšího znaku jest záhlaví pravého klíče zakryté středním štítem; 2. v zlatém poli stojí ozbrojenec, mečem opásaný, jehož levá ruka spočívá na meči, pravá drží hala-partnu; hledi v levo; v právo od něho nachází se v druhé polovici štítu opět v levo hledící orel, jehož spár třímá meč; 3 při halapartně i buzi-kánu jsou vyobrazeny 2 mužské hlavy; 4. kolem 12hranného štítu vine se žlutá obruba červeně čárkovaná; za tuto jej drží anděl, jenž jest oblečen v široké roucho barvy červené, jehož rub jest modrý; roucho toto obklopuje celý znak, jak vídáme často při vyobrazeních P. Marie, chrání-li k ní se utíkající.
2) Viz Zíbrt, Bibliografie České Historie III., 1., str. 107, č. 2580-2587. Uvedená čísla jsou jen některá z těchto kázáni, poněvadž v nich skorém nic skutečně historického není sepsáno.