Tuť silnou naději všickni mějte, že spasení věčné v ní najdete: v té víře já umírám, všechněch do ni volám — vás zavírám.

Též vám jest potřebno lásku míti, byste mohli k Bohu s ní přijíti! milujte Boha pro dobré jeho, bližního svého, jak — se samého.

Jiné již víc není k nařízení, to jest mé poslední poroučení: dejle se svátostmi zaopatřit, bysle mohli na tvář — Boží patřit.

Tak s vámi všemi se v lásce loučím, králi nejvyššímu vás poroučím: doufání, důvěrnost k němu mějte, víru jeho všudy — vyznávejte.

Již tedy duši mou doprovoďte, modlitby pobožné Bohu vzdejte: z hlubokosti volám : pamatujte, do věčné radosti — pomáhejte.

Devět hran mně hrály vaše zvony, zde slyšet se daly svými tony: když mně marš nastává na věčnost jít. tak i mne tam máte — doprovodit.

Čtyrydcet devět let věku mýho, nepřála ukrutná smrt delšího: smazala ten počet, nullu psala, věčnost mne v té nulle —¦ znamenala.

Za dvacet pětleté panování, a desítileté kralování: doufám věčné v nebi přebývání, bez konce v radosti — setrvání.

Tobě Spasiteli dávám duši, jak víře, naději, lásce sluší: přijmi mne na milost o Ježíši ! neb ty jsi král a pán — můj nejvyšší.

Ty si mne vykoupil drahou cenou, pro mne smrt podstoupil mirxí pernou: zachovej duši mou Spasiteli a dej život věčný — Stvořiteli.

Tobě korunu, meč, berlu skládám, tělo mé, duši mou tobě dávám: král králů, pán pánů bud1 pochválen, který byl jest, bude — vždycky amen.