Jak se hledá Ječmínek podle nynějšího obyčeje.

Čím veselejší bývají starosta obce, obecní radní, tím častěji se »Ječmínek hledává«. Čím častěji se hledává, tím více bývá smíchu v dědině, ale též tím více zlosti u mladých, zamilovaných lidí.

Za dlouhých zimních večerů starosta vyzkoumá, v které dny »kerý za kerú« chodí, jak dlouho bývá na táckách Trvá-li to přes desátou hodinu v noci, rozhodne se, že bude hledati Ječmínka. Dojde si k obecním radním. Ti již uhodnou, co znamená tak pozdní jeho návštěva, než jim slovo řekne. Ustrojí se, opatří se malými svítilnami a jdou. Po cestě kují plány, jak to nastrojiti, aby společnost nepoplašili. Provedou to obyčejně tak, že radní postaví se k východům, kterými by mohl zamilovaný prchnouti, starosta pak zabuší si na dvéře a žádá »z moci úřadní«, aby mu bylo otevřeno. A bývá mu vyhověno vždy. Tu prolézá kde jaký koutek a neustane, až schovaného nepříslušníka domácnosti najde. Radní, když myslí, že již našel, přijdou za ním. Pak všichni s komickou vážností udělají nešťastnému milenci kázání, »jak je to škaredý, dyž se negdo v noci túlá«. Pak klidně opět odejdou. Povídá se pak o tom, že »ten jistý má nevěstu a že za ňú chodí už aj do domu«. Nějaký čas se baví starosta i radní vzpomínkami na přestrašené obličeje překvapené společnosti.

Někdy »ženich«, když zpozoruje blížící se nebezpečí, chce se obyčejně nějak chytře zachrániti, v čemž mu děvče a její rodiče ochotně pomáhají. Ale vyvedou zpravidla nějaký nepodařený kousek. Jeden chlapec na př. přišel za děvčetem bos, aby ho »staří« neslyšeli. Boty nesl si v ruce. Bylo to v sobotu. Jisto, že za děvčetem šel v botech »svátečních«. Když své nejdražší sliboval nejvěrnější lásku, uslyšel podezřelý šramot. Chtěl se ukrýti nějak. Než však učinil jedinký krok, otevrou se dveře a s hrůzou poznal stnrostu s radními. To stačilo k rychlému rozhodnutí. Skok k oknu — a opět jeden skok ven — a byl spasen. Než s velkou bolestí poznal, že tam zapomněl jednu botu, kterou ovšem starosta hned zabavil jako corpus delicti. V neděli vyháněla maminka synka do kostela. Nechtěl a nechtěl jíti. Matka chléla věděti příčinu. Nebylo pomoci — přiznal se, že nemá jedné boty do páru, volky nevolky dále prozradil i to, jak botu ztratil. Pomohl si však: z louže do bláta. Za smíchu celé dědiny musil si pro botu dojíti hezky k starostovi, prozná-miti se a slušně prositi za vrácení. Děvče pak tu neděli nešlo ani do kostela doma, ale raději cuoala až do Kyjova, aby se jí kamarádky nesmály.

»Zatrolené hledání JbčmínkaU, povzdychují si šťastní nyní již manželé, když si vzpomínají se smíchem na osudnou příhodou s botou!