str. 352
ledy že ho již vyhnati nemohou, že vydržel právo domovské. Před několika lety, když tudy stavěli železnou dráhu, naměřena trať zrovna přes domek Nezbedův, který se musil zbořiti. Nezbeda dostal od dráhy náhrady, že si vedle pěkný nový domek postavil, pak jej prodal a najal si někde hostinec. Jan E. Konopas.
@NZ@Směs
* Hra kroužkem, šamrhou, cliytacky či honičky r. 1501. V pásmu nábožného rozjímání kmitlo se zrnko, zpráva o hře dětské. Vypisujeme z knihy sv. Jana Zlatoústého: >Já takové, (t. j. jichž »život se v rozkošech a v hojnosti zboží a v moci tohoto světa a v libosti tělesné tráví«) za bláznivější mnohem pokládám, nežli jsou pacholata, kteráž dětinské hry, když neb kroužkem točí neb šamrhu biči řemen-nými mrskají, a v dlouhých a prostranných síních sem i tam běhají, tak velmi pilni jsou, a tak se jí s všelikou pečlivostí drží, že žádným obyčejem od ní odtrženi nemohou býti, neznajíce pro křelikost věku, že ovšem nic není v té hře užitku, nic dokonalého skutku«. Viz knihu Sv. Jana Zlatoústého, že žádný nemůz" uražen býti od jiného než sám od sebe. Od Řehoře Hrubýho z Jelení přeložená a 1. 1501 ponejprv a nyní pak poznovu vydaná od Knížecí arcibiskupské Pražské Konsistoře, v Praze, 1828, str. 20.
Dr. J. Zítek.
* Jak měl P. Ježíš rád i vopilí. Když P. Ježíš chodil se svatým Petrem, přišli k jednej skále, na kterej viděli moc pěknejch kamínků. Svatymu Petru se líbily. Mistr poslal jej, aby je sebral. Sv. Petr to udělal, dal je do pytle a šli dál. Když se to zdálo Petrovi moc těžký, sundal pytel a podíval se tam. Měl v něm samý dukáty. I vzal si pytel zase na záda a šel pomalu dále. Nemoh ale P. Ježíši stačit a dukáty zahodit taky nechtěl. I chtěl je někomu dát. Tu potkali 3 tesaře. Jeden byl starej a kulhávej. Petr povídal: »Mistře, tomu dám peníze.« »No jen počkej, von se někdo najde, kdo je víc bude potřebovat.« Petr poslech a šel pomalu dál. Záda měl už celý vodřený. Tu potkali žence; za nimi šla stará kulhavá babička. >Tej dám drobet dukátů«, řek Petr. »Jen je schovej eště,« pravil Mistr. Petr nes je dál. Tu potkali tři vopilce. Jeden povídal: »Mám já se na tom světě zle. Žena mně doma čeká a já nic nenesu.« Druhej řek: »E co pak je tobě, ale na mně čeká pět hladovejch dětí.« Třetí je ale těšil: »Proč bychom naříkali. Pánbů dal, Pánbů vzal bud jméno jeho pochváleno.« Kamarádi to po něm vopakovali. P. Ježíši se líbilo, že se nezříkají Boha a poručil Petrovi, aby jim dal peníze
V. Chudáček (z Božkova u Plzně.)
|
|
