Nábožnost našich venkovanů.

Jde mi o poznání nábožnosti venkovského lidu, jak ve skutečnosti se jeví. Podal bych rád návod, podle kterého pak čtenář mohl by si o svém známém kraji sestrojiti podobný obraz náboženského života na venkově.*) Vynechávám zde velká města, tak že tedy předmětem pozorování budou hlavně tři vrstvy venkova a malých a středních měst: rolnictvo s dělnictvem a čeládkou, promyslníci s obchodnictvem, t. zv. střední stavy (měšťané, úředníci a p.). Udané vrstvy budu studovati po stránce nábožnosti, mravnosti, rodinného života, veřejného pořádku.

Povaha věci a věrnost líčení i spolehlivý základ úvah vyžadují, aby se mluvilo i o dobrých i zlých stránkách tohoto života bez obalu, bez vytáček, bez zatajování, věrně podle skutečnosti. O dobrých jevech v náboženském životě vrstev udaných v národě českém nehodlám se dlouho rozepisovati, poněvadž tyto jevy jsou celkem dobře i v literatuře známy a proto stačí jenom na ně upozorniti. Souhlasíme se stanoviskem redakce »Českého Lidu«, často již od začátku hájeným a prakticky prováděným, aby se obraz života a povahy lidu českého nelíčil jen ideálně, růžově, jen s hlediska pěkného, příjemného, utěšeného. Bude to ovšem jakýsi nepoměr proti jevům nepěkným, které podrobněji hodlám popsati, a proto výslovně k tomu poukazuji.

a) Za jevy o rázu jednotlivých faktů možno snad pokládati: n á-vštěvu služeb Božích. Nepěstuje se nikde u nás statistika návštěvy kostelní, tím méně podrobněji se o tom píše. Třeba tedy jenom zkusmo si tu počínati a k podobné statistice teprve připravovati. Tolik je jisto, že návštěva kostela dle roční doby je velice nestejná. V zimě a hlavně v postě je poměrně velmi dobrá, v letě a na podzim slabá. V žádné krajině u nás není lid proniknut vědomím církevního a Božího přikázání o pilné návštěvě kostela každou neděli a svátek. Stále přibývá těch, kteří jen na zvláštní příležitosti a o větších svátcích jdou do kostela. Nejsou neobyčejné příklady, že osadník po dvou, třech letech