tam jest dnes na noc.« Kupec to pod mostem všechno poslouchal, uřízl oné šentířce kus sukně, tomu jejímu milému kus kabátu a vše si uschoval. Sentířka pak se svým milým odešla do města. Ráno očekával na mostě toho kupce, který zůstal v hospodě na noc. Ale ten nepřijížděl. Proto šel onen mladší kupec do města a zamířil přímo k oné hospodě. Když tam vstoupil, spatřil tam ěetníky a svého druha svázaného v poutech. Byl obviněn, že toho šentíře zabil; udělala to však jeho žena se svým milým, jak se o tom na onom mostě byli poradili. Vše bylo marno uznati nevinu onoho kupce, který v hospodě té byl zůstal na nocleh. Věc dostala se k soudu, kamž dostavil se i onen mladší kupec. U soudu ten milenec oné šentířky vykládal, že onen kupec hostinského zabil, a on že si není ničeho vědom zlého. Když vše bylo vyšetřeno, přistoupil onen mladší kupec před soudce a pravil: »Pánové, to je lež, on to neudělal! Kupec ten jest nevinen; vraždu spáchala sentířka se svým milým. Vím to dobře. Včera večer šlí oba po silnici a tu se umlouvali, jak toho šentíře zabijou a svedou vše potom na kupce, jenž u něho noclehoval.« Soud však tomu nechtěl věřit a pravil mu, aby to dokázal. »Také dokážu to,« pravil mladší kupec, a vyňal z kapsy ony kousky šatu, jež od předešlého dne si byl uschoval. »Když ona sentířka se svým milým o vraždě hovořili, uřízl jsem každému kus šatu,« pravil kupec. Sentířka i její milý měli právě tytéž šaty na sobě, které měli onoho večera, a kousky jim scházely; ty pak, které onen kupec ukázal, úplně se k tomu hodily. Nevinně obžalovaný byl pak na svobodu propuštěn, a sentířka se svým milým potrestána. Starší kupec, když viděl, jak s ním bylo zle, a že ho jeho přítel osvobodil, dal mu ještě jeden vůz se zbožím. Tak měl nyní fůry tři, a druhý jenom jednu.

Oba pak jeli spolu do města, z kterého ten mladší kupec pocházel. Večer přijeli do hospody, tam zastavili a koně dali do maštalí. Šli pak do světnice všichni a poručili si večeři. A tu ten mladší kupec ptal se, co je tam nového. Hostinský mu všecko vypravoval, co věděl. Naproti té světnici, ve které seděli, byla menší světnice a sice právě pootevřena. V té světnici seděla jakási žena a dva mladí kněží. Živě spolu hovořili a byli velmi veselí. A tu ten kupec mladší poznal, že jest to jeho žena; ale kněží nepoznal. Najednou vytáhl pistoli a chtěl tam do té světnice mezi ně střelit. V tom okamžiku však si vzpomněl na radu, která mu kdysi dána byla: Až se nejvíc rozzlobíš, tak netrestej! Rozmyslil si to tedy, pistoli strčil do kapsy a koukal se dále do oné světničky.

Potom zavolal hostinského a ptal se ho, co jest to tam v té světničce za ženskou a kdo jsou ti dva kněží. Hostinský mu vypravoval, že oné ženě před více než 20 lety odešel muž do cizí země za moře pro zboží a vícekráte že se nevrátil. A když odejel, že ona žena porodila dvě dítky, dvojčata. Po letech dala je studovat, a oni vyvolili si stav duchovní. Nyní obdrželi právě místo a druhého dne chystali se k odjezdu do svých nových působišť. Když to onen kupec vyslechl, byl rád, že se nepře-náhlil a že mezi ně nestřelil. Měl z toho velikou radost. I zdvihl se, šel do oné světničky a hovořil s nimi. Nikdo ho neznal, ani jeho žena. Když