str. 106
dále až na 11. »Mistře, nad mistry vyučený, pověz mi, co jest to jedenáct ?« — »Jedenáct panen zmordovaných, v Rejně Kolíně pochovaných, 10 Božích přikázání, 9 kůrů andělských . .. jeden P. B. na nebi, jenž panuje nad námi lidmi hříšnými.« Poněvadž jsem bibli dobře znal, odříkal jsem mu to po prvním jeho přeříkání. Oněch »11 panen pochovaných « se nám nejlépe líbilo. — Ke či. Mulišák: Dítě slyšelo, že přijde Mikuláš, ale nepamatovalo si slova toho a říkalo : »Mulišák« a to se v rodině té ujalo v žertu a pak rozšířilo mezi dětmi a udrželo se i mezi dospělými. — „K tajné mluvě dětské." Mluvili jsme podobně a říkali jsme, že to je řeč francouzská a německá. Říkali jsme »vr<. Javra tivri něvre covro povrovivrím. Covro? Tvořili jsme sami: Jánka tinki něnke conko. — Tak jsme v Semilech, v Žel. Brodě, v Ruprechticích, kde jsem dětská léta trávil, hovořili. Co jsem učitelem a to 32 roků, od dětí cizích ani od svých jsem tak hovořili neslyšel. Snad mají málo času na takové hříčky. Jos. Tichánek,
(V Lomnici n. Popelkou.)
* 1'avoult v lékařství staročeském. Mezi odpovědi o pavouku v tradici lidové dlužno snad také zařaditi představy našich předků o jeho léčivé moci. Vypisuji ze vzácného vydání Jana Černého, Knieha lékařská, v Norimberku, 1517, 1. 86, kap. 280 (s vyobrazením pavouka na pavučině): »Paučina latině těla aranee, německy Schpinnenwedel. Moci jest svierající i stierající, na ránu paučina vložena, podcházeti nedopustí, a nebo otiekati, smiešena s olejem ruožovým a jitrocelového listu, jim pomazati, a židoviny i na pulsy vložiti. Zimnici třetieho dne zastavuje, krvi téci bránie, horkosti hlavnie, i bolesti nedá trvali. Vřed hojí, pauěinu smiešenu s bielkem vaječným, v ráně krev zdržuje, a o.léci nedá. Prsy ženám chtěliliby se zvředovati, svrab a červenost ukázaialiby se s horkostí, obložiti čistú pavučinu s olejem ruožovým.«
Ant. Markus
* Jak si znamenají žárlivé ženy svoje sokyně na Pacovsku. (Odpověď na dotaz p. E Š. v Č. L. XV. 1.). Není tomu dávno, co u nás jednou počkala si žena souseda na svou přítelkyni, kterou považovala za svou sokyni. Schovala se v přítmí síně do světnice, a řekla svému muži, že jde na trávu. Tu pojednou otevřely se dvéře a vkročila očekávaná. Natřela jí pořádně černidlem na boty a křičela: »Muším si tě přecejc poznamenat, Anko, abych tě poznala, až pudeš zejtra na hrubou !< — Jednou opět (slyšel jsem to vypravovati od p. Th. Karabela) stará Pa-drůňková, neznajíc jiného prostředku, aby poznala, chodí-li některá sousedka za jejím mužem, podlahu, jak v síni, tak v sednici posypala moukou. Druhého dne chodila pak po všech sousedkách a dívala se jim na střevíce, někde u dveří pohozené, nejsou-li zaprášeny moukou.
Přemysl Otakar Plaček.
|
|
