str. 167
tarů (Uhrů totižto) svobodnou cestu v týle pozanechala;*) od nichžto, jakož i později od Mongolů velmi mnoho trpěti a snášeti musela.c
A což za trpké nátisky až dosavád ještě v svojích potomcích utlačováním jejich vlastenského jazyka snášeti nemusí? Zdaliž se mezi nimi celá hejna takových nevděčných nezdárců nenachází, jenžto po ničím tak velmi netouží, jak po tom, aby se moravskému jazyku čím dřív tím lip, jakž praví, na skonání umíráčkem zvonilo. Ale marná jest tá jejich ne-vlastenská žádost a snažnost; >neb kolo—-jakž onen mudrcký kronikář dál praví — ustavičně měnícího se času, točí se nezdrženlivě. A poněvadž národové Slavanští nejkrásnější a nejourodnější krajiny v Evropě obývají — zvláště kdyby mnohé z nich pilněji vzdělávané byly, a obchod v nich více se otevřel; což se také nejinač mysliti nechá, než že zákonodárství a politika v Evropě, vždy více a více tichou pilnost a pokojný obchod mezi lidem utvrditi, nežli válečného ducha vzbuditi vynasnažiti se musí. — O tak se stane, že i vy tiší, a kdysi tak velmi šťastní národové Slavanští, zproštění vašich nátisků, vašich krásných krajin zase někdy od Adriatského moře až ku Karpatům, od řeky Dony až k řece Moldavě, jakožto svého vlastenství užívati, a staré svátky vaší tiché pilnosti a obchodu slaviti budete.
Tohoto národu Slavanskému zlatý věk slibujícího Herderovo proroctví ukázala se již zvláštně v Moravě za času panování slavné paměti Jozefa Druhého římského císaře veselá jitřenka, kteráž se pod lahodným žezlem slavného vnuka jeho Františka Prvního dědičného rakouského císaře vždy více a více rozjasňuje. O což těmto dvoum slavným mocnářům a pravým vlasti otcům za vděk povinni nejsme? Tomuto národní muzea a učitelské stolice našeho slavanského jazyka nejen v Brně a "v Praze, nýbrž i v hlavním městě Vídni vyzdvižené ; onomu pak zdvižení tělesné poddanosti, rozšíření vlastenského obchodu, založené ústavy hospodářských učených společností, a jiná mnohá spasitedlná vlast oblažující ustanovení. Těšme se tedy, milí vlastenci, že oná nám slíbená zlatověková blaženost, brzy u nás v jasný den se rozšeří a rozsvítí. Abyste pak mé vroucné horlení o čest našeho mateřského jazyka mylně sobě nevykládali, jako bych vzdělanějšího za našich časů" jazyka německého a jeho rozšířené literatury nenáviděl, čímž byste srdci mému takovým smejšlením nemálo ublížili. Nejsemť zajisté toho oumyslu, abych v srdcích vašich nenávist proti našim německým vlastencům a cizincům téhož za našich časů osvíceného národu vzbudil. Komu čest, lomu čest, a komu náleží hana, nechať naň padne. Muži ale, jak Herder, Sic (Schůtz), Monze, Adelung a jiní učení Němci nech ať kterékoli krajině náleží, zasluhují od nás vší cli a vážnosti ; zvláštně také proto, že naše tnilá vlast obědvěma jazykům, německému totižto i slavanskému náleží.
*) A to sice i zde z nenávisti Němců, jakž Herder na jiném místě praví, poněvadž Arnulf z nenávisti Moravanů oné barbary na ně vyzval a v Dácii proti nim vzdělané hradby svévolně otevřel. Kteroužto jeho pošetilost Němci potomně velmi draho a trpko platiti museli; neb pomsta Božské Nemezy brzo po pádu téhož slavného království v paty je následovala.