by v uších našich, milí vlastenci Moravští, líbezněji zníti než táto Her-derova, kteráž se zvláště na naše slavanské předky, jimž naše milá vlast takměř všechny vesnice a města a celou svou rozkošnou tvářnost v po děkování má, vztahuje. Komuž medle naše, tak štědře od Boha požehnaná pole, vinice, pastvy a štěpnice původně nežli jim v poděkování máme?

A za ty tak velmi, od tak znamenitého německého spisovatele schválené předky a jejich jazyk měli bychom se styděti? — Zdaliž bychom se Chámovou nestudatostí proti jejich cti a tou největší nevděčností neprohřešili ? Ba velmi velice; což by nám každý osvíceny národ za zlé pokládati a nás vší vlastenecké lásky za prázdné držeti musel. Ale ach, jakž mnoho za našeho času nachází se v milé vlasti naši takových chámů a nevděčníků, jenžto se za jazyk svých slavanských předků tak velmi stydí a jej nenávidí, že jej ani zděděným otcovským jménem nazývati nechtějí, nýbrž jej buďto do německého aneb jiného jakéhožkoli cizího jazyka mění, že se nad takovou nesmyslností každý šlechetný vlastenec horšiti musí. Ale poslyšme pak dále, jak velmi Herder v též své chvále, nepřátelům téhož národu jejich nevděčnost vytejká?

»Než ale — praví on dále — všecky ty jejich roztomilé ctnosti a zásluhy neprospívali jim nic proti nátiskům jejich nepřátel a závistníků též jejich veské blaženosti; nýbrž jejich tichá a pokojlíbná povaha sloužila jim k tomu, že takové jen o to dřívěji zbavení byli. Neb poněvadž se o to přičiniti zanedbali, aby sobě vládu nad světem zejskali, aniž také dědičná knížata ducha bojovného, jenžto by je mocně hájiti mohli, mezi sebou neměli, a raději skládání ročních jim uložených poplatů aneb tributů se podrobili, když jen v pokoji bydleti a pole svá vzdělávati mohli. A tak se ovšem stalo, že se mnozí z jejich sousedstva, zvláště pak Němci potlačováním jejich veské svobody a blaženosti velmi velice na nich prohřešili.*)

Již za času Karla Velkého počali se proti nim oné jejich národu potlačující války, kterých německá závist jejich štěstí a obchodního zisku patrná příčina byla, ač se křesťanské náboženství za jejich pokličku klade; neb bylo to ovšem pohodlné oným potvorně bojovným Němcům, tak pracovitý, polního hospodářství milovný a obchod vedoucí lid, v poddanost sobě podmaniti, nežli aby oni sami vší práce, zvláště pak polní nenávistiví s takovou obírati se a nějakému řemeslnému umění učiti se měli.

Než ale národ Slavanský nevpadl do svého neštěstí jen z této jediné příčiny, že sobě pro svou k pokoji a domácné pilnosti přirozenou lásku, žádného stálého vojenského řízení dáti nesnažil,; ač mu v příhodách učiněného sobě hrubého násilí na pravé hrdinosti k odporu nikoli nechybovalo. Nýbrž i odtuď pošlo jejich neštěstí, že poloha téhož slavného národu, mezi zemskými obyvateli z jedné strany tak blízko Němcům osudu losem připadla, z druhé pak barbarským vpádům východních Ta-