str. 238
milého soupeře. Než opomenul zbraň, kouřící se ještě krví zbroeenou, setříti a malé ono nedopatření stalo se pro něho osudným. Vyřídiv totiž na Včelákově svoje poslání, ubíral se touže cestou zpět a právě v místech, kde byl dříve napaden, přepaden znovu, ale od několika vlků. Chtěl vytasiti opět poboční zbraň, než krev, kterou opomenul setříti, zatím při-mrzla k pochvě, a tak tu padl šelmám za oběť. Na upomínku oné události postaven tu zmíněný sloupek. Když byl r. 1896 obraz nějakým neznámým zlosynem rozbodán, pořízen péčí kamenníka Frant. Kubce a rolníka Daehovského z Miřetic obraz nový.
Nedaleko Trocnova v tak zv. >Dlouhovým lese« říká se dosud >na vlčici<. Tam prý zdržovala se poslední vJčice, kterou dlouho nebylo možno lapiti. Jednou hověl si v Trocnově po denní lopotě »na lávce* pod košatým ořechem soused Starý. Tomu prý z nenadání skočila ona vlčice na záda. Starý nepozbyl duchapřítomnosti, popadl vlčici za přední nohy,
donesl ji do světnice a tu ji s domácími utloukl.
Podobné historky, rázu ovšem prášilovského, kolují dosud hojně na venkově a naši starochové k potěše drobotiny za dlouhých zimních večerů rádi je vypravují. V topolské stráni vyběhl prý vlk na hajného, rozevřel tlamu a již již se chtěl na něho sápati. Milý hajný ale nemeškal, vrazil mu ruku do chřtánu a chřtán nem až k ocasu, chopil se ho mocně a hJe ! Vlk byl obrácen na ruby!
I pověsti o vlkodlacích, lidech, kteří uměli ve vlky se přeměňovati, jež dosud hojně mezi Jihoslovany jsou rozšířeny, dostaly se také do našich končin, kde také ovšem řidčeji se s nimi shledáváme. Kalousovský mlýn blíže paloučku nazývaného >fíykso-vým peklem*, o němž i několik jiných pověstí koluje, býval někdy zakletý. Každé noci přiběhla tam vlčice, která vše, nač živého tam přišla, rozsápala. Jednoho dne zavítal do onoho mlýna ošumělý krajánek, Kořínek jménem, starý to vojenský vysloužilec. Když tu prosil o nocleh, řekl mu mlynář, že sám chodí na noc do Tuněchod, neboť ve mlýně straší. Krajánek usmál se té řeči a prosil jen, aby ho tam nechali. Když
