se líc sličné dívky, děkovala neznámému za sve vysvobozeni a len rozumí se neváhal vzíti si ji pak za manželku. Od té doby pamatuje se rod Kořínků na všech mlýnech, neboť páni otcové rádi přijímají Kořínky do služby, protože všichni umějí víc, »než chléb jíst a vodu pít«.

Čeledín u jistého hospodáře ve Svídnici vyčíhal jednou tohoto, jak se převrhl jednou za humny přes kládu, přeměnil se ve vlka a běžel do lesa. To mu nedalo dobře dělati, i šel a učinil podobně jako hospodář. Stal se také vlkem, potloukal se s jinými vlky a živil se všelijakou zdechlinou. Dlouho tak slídil sem tam, až se mu zase zastesklo po řádném životě a toužil přeměniti se v člověka. I běžel k známým humnům a uřev tu svého bývalého hospodáře, chtěl ho osloviti lidským hlasem. Než nedovedl toho a zavyl pouze jako vlk. V tom sběhli se kol něho psi a ubožák nucen před nimi prchnouti. Hospodář, když ve vlka přeměněný člověk několikráte k němu přiběhl, dovtípil se již, co v tom vězí a převrhl vlka přes kládu pozpátku. Jak se to stalo, přeměnil se vlk v čeledína. Byl chuďas vyhublý jako louč a celý v obličeji od psů rozdrápaný. Hospodář se nad ním smiloval, přijal ho znovu do služby, ale dal mu napomenutí, aby po druhé nedělal, čeho nemusí a čemu nerozumí.

Bylo by zajímavo pátrati, zda mezi lidem uchovalo se i v jiných krajích více pověstí o těchto vlkodlacích, by se mohlo určiti, zda jsou domácího původu, či dostaly-li se k nám vlivem knižním. V té příčině vítány by byly zprávy čtenářů tohoto sborníku.

Když se na Zbirovsku při pohřbu zvoní hrany, ozývají se tehdy za zvonů tyf o hlasy, a to:

1. Za zámožným občanem z velkých zvonů:

2. Za chudým pak z umíráčku: