str. 252
musejí sami domácí do stodoly vetlačit, aby byly snopy kladnější, aby se snáze daly vetlačit, složit do »párně« (páreň ž. =r perná). Když je již vůz na mlátě, ptá se hospodář, nezapomněla-li se hospodyně modlit a obvyklé ceremonie vykonat. Zapomenula-li, čekali všichni ten rok neštěstí (oheň a p.), a obzvlášť hospodář byl jako pomatený. Vykonala-li hospodyně vše řádné, obešli všichni vůz a zpívali ještě jednou: »Zachraň obilíéko, Kristova matičko*. Pak složili snopy do »párně«.
Přemysl Otakar Plaček.
* O sanytmicích podávají i »Paměti* Frant. J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického, v třetí knize tento příspěvek. » Tohoto (1797) roku měsíce máje pan Frant. Halíř, měšťan poděbradsky a sanytrník, maje zde svůj verkštat neb dílnu od měsíce máje roku 1796 a vybravše zem všudy, kde se mu co šikovalo, však málo zavézti dal a nemaje kde co bráti, odtud do Pecek se přestěhoval, sem pak (do Milčic) ze Sadsky přibral se. Před tím nebyl zde sanytrník jak v roku 1729 a dělal pod vsí u struhy při dobytčím mostku, kudy se do Kavanství jezdí. « (Knihovna Musea král. Českého, sign. I. E 1, str. 396.) Jindř. Skopec.
* O pavouku. Vypisuji tuto zmínku o pavoucích, již otiskl roku 1605 Nathanael Vodňanský z Vracova v knize »Theatrum mundí minoris. Široký plac neb zrcadlo světa, t. j. Živý kontrffekt nezčíslných bíd všeho lidského pokolení, v tomto světě rytířujícího. Z latinského jazyka na český přeložený a vůbec vydaný.« Píše pak na listu 18. prvé knihy tohoto díla o pavoucích toto: >Zdaliž mezi přirozenými věcmi.nadevšecko nejzázračněji nejsou pletky pavouci, jejichžto učedlniee jsou ženské pohlaví, které se od nich tak dobře vynaučily? Ale však pavouci, jak rybáře, tak i předliee, mistrovstvím svým daleko převyšují, v tom že v umění jejich nejmenšího uzlíčku se nespatřuje, ani práce jejich kdy daremní bývá. Nebo předivo jejich, z vlastního těla svého soukají, a materii z sebe pocházející, k práčem svým mistrovsky rozdělují, takže samice toliko přede, a pletky strojí. Samec pak jinde sobě honí, a živnosti vyhledává, bdí a číhá, kterak by mouchu, červíka, nebo brouka do svých tenat vehnati mohl. A to jest cos většího, že pavouk převyšuje sotva velikostí těla svého zrno hrachové, nicméně chytrostí a bystrostí svou největší mouchy a vosy, nejinak než jako komáry do svých pavučin zaplétá. Ano také i času, když má na lov vypadnouti, bedlivě šetří, jakoby byl nejzkušenějším hvězdářem, nesrovnávaje se v tom s námi lidmi dokonce. Nebo my lidé, majíce na myslivost vyjeti, čekáme času pěkného a jasného. An pak (jakž Aristoteles v Historii živočichův vypisuje) pošmourný a kalný čas sobě obírá, tak že jeho lov začasté deště přináší vá. « Ant., Markus,
* Jan B. Vostalis de Sala, hrál. stavitel v Poděbradech. (J. Š-k). Vyobrazení, jež znázorňuje proslulého stavitele, klečícího před krucifixem (viz str. 253), připojeno jest k důkladnému článku J. Hellicha, Věstník Poděbradský, IV. str. 3,18, 35. Tam jsou uvedeny podrobnosti, jichž možná použiti. Srov. též v díle »Poděbradsko*.
|
|
