str. 273
5. A Ostravští plátenici Byli v tvé paměti všeci; O ně si sa starával, Keďs za bůčkem sedával.
6. Aby ty tvrdé dolary, Které z Uher nosívali.
V tvojich rukáoh mohly být, Koralenku za ně pít
7. Protož za tvé skutky dobré, Daj Bůh, abys aspoň v hrobě Odpočinul na ten čas, Cos chodíval na salaš.
|
Následují některé valaské koledy aneb idylle vánoční, které krátká zpráva o tomto veršovectví předchází.
Zpráva o idylli aneb pastevce vánoční, zvláště pak o koledě valaské.
Pastýřské básně aneb idylle, jakž jich Řeci jmenují, pokládají se za nejstarší způsob veršovectví, jímžto se nejstarší obyvatelé mladého světa obírali; neb poněvadž oni kromě svojieh stád, svého pole, svých paství a svojieh čistých mravů a nevinných útěch, kteréž jim krásná polní příroda v jejich tichých končinách všudy rozprostírala, žádných ještě jiných námětí neznali, tak je tedy jedině tyto čisté, tiché a nevinné k radostnému pění popouzely, kteréž ještě až dosavád za nejlahodnější a nejčistější předmět všeho básnictví pozůstávají.
Tyto básně nalézají zvláště veliké ceny v očích všech ctnostných a nábožných lidí. když se v nich chvála všemohoucího Tvorce a nejlaskavějšího Otce, veškeré přírody hlásá; ku kteréžto chvále ona nás všudy, zvláště pak ve vsi, svou roztomilou okrasou vzbuzuje. Jestliže takové pastevky aneb idylle příběhy z Písma svatého za předmět mají, tak se nábožné aneb svaté idylle nazývají. A k těmto náleží zvláště a vlastně vánoční pastýřské písně.
Že naše valaské koledy k tomu druhu nábožných idyll náleží, o tom mním, že žádný zajisté jich povědomý pochybovati nebude, aniž snad také o tom, že dialekt valašky k tomuž básnění velmi jest způsobný. Příčina toho jest jejich hudebné arkádské živobytí. Vždy na pastvách, vždy v požívání krásné přírody veské, při tiché sprostosti a spokojenosti — jakž dalece taková v našich politických okoličnostech shledaná býti může —• neznají žádných těch sžíravých a divých vášní, kteréž městským obyvatelům zhoubný mravům naplodil luxus. Bylo by tedy k požádání, aby ctitelově vlastenského jazyka našeho více se na způsob tohoto básnířství zakládali a téhož dialektu v něm užívali.
Naši nábožní předkové zanechali nám sice mnoho koled valaských, jejichžto sloh, jakž dalece od hudlařů neporušený pozůstal, výborného bukolického ducha zjevuje. Žel Bohu ale, že málokterá tak šťastná byla, aby od jejich opovážlivosti porušená a zkalená nebyla. Hlupákům ale líbí se obyčejně taková hallanina více, nežli čistý sloh vtipného básníře. Tací lidé chtí se totižto za svůj vynaložený krejcar jen trochu smát. Pročež také, byť by to i hrubší ještě než plundrovského psaní vyhlíželo, jim přede lahodná literní pochútka jest. Čistý a mravný sloh nechutná
|
