str. 282
na poli, patřícím k jistému statku v Chropini. Ano i statek, kde byla markraběnka ošetřována, se udává.« Ve stati »Ječmínek« (Morav. Noviny 1860) praví F. H., že paní se ubírala směrem ke Kojetínu. Odpověď na obě otázky (směr útěku, místo, kde byl lán ječmene) našel jsem v lidové tradici, jejíž poslední zbytky podařilo se mi ještě zachytiti. Shrnuji vše pod jméno »markrabina«. Tímto slovem označuje lid dvoje:
a) polní cestu z Bochoře k Přerovu. Na mapě je jasně vyznačena. Začíná u kamenného kříže, postaveného roku 1850 a vede až k místu, kde se rozchází dolinka s cestou;
b) pole na právo od cesty (dlouhé asi 300 kroků, široké 150). Patří k Přerovu. Název »markrabina« pro toto pole jest starého data. V ^Přerovsku* F. Bayera čteme, že město Přerov odkoupilo od Viléma z Pernštýna v letech 1482—1512 louku markrabími za 168 kop (str. 139), že Vilém z Pernštýna zrušil robotu — mimo jiné sečení sena na louce markrabině (str. 142). Z register hlavních všech důchodů r. 1564: Plat z louky markrabiny o sv. Martině (suma platu 3Vo kopy 27 grošů) [str. 158]. — Odkud jméno to? Lid říká cestě: markrabina, cesta markráb-ská; královská. Dle jedněch jezdíval cestou markrabě moravský ze zámku chropiňského na přerovský, dle jiných ubíhala tímto směrem paní před rozhněvaným mužem. Na poli »markrabině« byl onen lán ječmene, v němž se narodil Ječmínek. — Třeba se zmíniti ještě o jednom zajímavém místě. Asi padesát kroků za křížem jest obyčejný dřevěný můstek který obestřela fantasie lidová podivnou a zajímavou pověstí. Když pronásledoval markrabě svoji paní, ztratil se na markrabině, »žádné neví hde, ale šaty jeho só skovaný pod mostkem*. '
Na »markrabině« moc lidí od nás moc vidělo a hodně o ní vy-kládávali. Fčil ~uš to všecko hyne ze staréma lidima. — »Dyš byli můj stařeček ešče malém chlapcem, byli u nich v gruntě na íe-žeňó vojáci velice z daleka hdesi aš od turecké hranice. Byli to my-šlém Charváti lebo co. Tenkráť bévali velice dlóho na ležeňó po dědinách. Přišli třebas dyš se děvče narodilo, a byli tu tak dlóho, aš se vdávalo. Jeden ten voják béval celé zádumčivé, chodíval hodně po poli, všecko ohlídal a přehlídal a dyš uš odcházel dom, povídal stařečkovi: Chlapečku, pamatuj si ! U teho mostka vyroste šépkové keř. Aš na něm nandě nevinný devítiletý ditě rytířský sedlo, kord a klobók, tenkráť bude začátek
