které bych v to vpletla, by to nebyl holý popis měst, vrchu, krajiny aj. Věřte mi ale, když člověk sedí při práci a najednou mu napadne: A co pak s tím? Pak to musíš nechat ležet, až to konečně všecku zajímavost ztratí — to mi všecka chuť k práci přejde. Ach, příteli, víte, co by moje touha byla? Jen jeden rok, a ba půl léta jen moci cestovat po těch slovenských dědinách; ne v městech, ale v těch horských zákoutích, v těch osamělých vesnicích. Tam je pokladů, o něž se Vám ani nezdá. A co by to stálo! To jsú však marné naděje, musím si nechat chuť zajít prozatím. Letos sotva že za bránu se podívám, a bylo by to potřeba tělu i duchu. — Přeju Vám ten výlet z Vídně, ten Vás zotaví, na zdravém vzduchu ztratíte bolesti, kde kterou máte; ten žaludek když neslouží, je zlá věc, na ten i já velmi trpím. Tu je potřeba zdravého vzduchu, studené koupání, dobře jíst, alespoň hodně masa, a prý i dobré pivo. To všecko najdete, zvlášť v Praze. Zde je blaze, kdo má peníze! — Tuze by mne to těšilo, kdybyste mne zde navštívil. — Mějte mne omluvenu, že Vás tak dlouho čtením zdržuju — mnohomluvení, ženská slabost! — Děti moje vzkazují svoji úctu! Srdečný pozdrav milé Vaší choti, polibek dítkám. Zachovejte v přízni Vaši vždy upřímně Vás milující přítelkyni Boženu. Z Uher žádné potěšitelnější zprávy. Adressa moje: Ječná ulice, číslo 516,11. (To ale jen

do Havla.)

Velectěný příteli! Přiložené odesílám dva exempláře »Babičky*, pro Vás a Vašnost pana Bílka. — Snad Vám to prosté kvítko, co Vám tuto posílám, předvede na mysl obraz českých luhů, milé babičky a rodinného domu, kde Jste dětská svoje léta strávil, a pro to upa matování, domnívám se, že je mile přijmete. Co se týká vyvedení té práce, tu ovšem mnoho ještě chybí, nežli by se nazvat mohlo dobrou, ale co není, může být, dá-li pánbůh dále. Začala jsem vtom pracovat po Hynkové smrti v nejtrapnější době mého života, když mne omrzelo v s v ětě žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, mněla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila upřímné duše všecky a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami. Tím se ale stalo, že jsem poněkud rozvláčně pracovala, pro mne mnohá slova, osoby, děje mají zajímavost, které pro jiného docela žádnou nemají; na uěkteré mně milé osoby jsem use více barev přidala, než třeba bylo, a na druhé méně, než by mělo b ý t. A tak najdete ještě mnoho nedokonalostí. Děj (koná se, přetrženo) ten jedná v Hradecku, a já schválně všecky o b;y č e j e, z v y k y, přísloví a obraty