»Ach můj milý, věčný Bože, čím dáleji, vždyckyhůře.«

Krejčí. Půlknížat nás nazývají, tím titulem vysmívají pro našeho outlost těla, majíce za to do čela, že než jiní něco více jsme, vše k lehkosti mluvíce, na to se neohlídajíc, že ta outlost z nouze nejvíc pochází, když ani co jíst neb máme dobrého co pít, s vodou ředinou každý den, buď jsme doma neb jdeme ven, těšíme se, k tomu dolky, šlejšky, knedlíky, homolky, zřídka kdy kus skopoviny koštujeme, vepřoviny, mimo hrách, zelí a kroupy, která strava jest pro troupy, salát, někdy svítek máme, s nímž se v svátek těšíváme. Je-li pak kus masa z Židův aneb přespolních kadoltův, myslíme již, že jsme v nebi, vostříme mysl i zuby, jakoby byla ledvina aneb nějaká zvěřina. A to vše odtad přichází a na nás to zle dochází, že neumíme francouzských mistrův vymysliti vlastních, na sprostnější plný domy kadoltův máme pohromy, ti v panských domech bydlící, pořádkem se neřídící, hlavní díla přejímají, živnost z rukou odnímají. Tím nejlépej stojí židé, my pak zůstáváme v bídě. Nedávají kontribuci, ani chodí k pokladnici městské, jho nezastávají, nás hubit nepřestávají, jestli jaké dílo máme, nejsprostnější všechněm známe, na jednoho krejčí deset sběhne se jich, patnáct, dvacet, v nich, co v hnilicech sobě pán vybírá, rytíř, měšťan, man; dá-li co šít, přijď do domu, stříhej, srovnej, kam kus k čemu, který kam a proč tam patří, poslední kus krajnky šetří, jak na svršku, tak v podšití, hlavou co kačer točiti bude, z samé nedůvěry přehazovat, skládat míry, jsou-li stříbrný kalouny, krajky zlatý, drahý limy, na lokte všechno vyměří, potom i přišité změří, hedvábí, nití vypočte, kolik v lot jich vejde, sečte, kolik dírek jednou nití můžeš mistrovsky obšíti, tak subtilně to vypočtou, pro jednu do očí vyčtou krádež, pro tu platit nechtí, by nezaplatili, dychtí. Platí-li mzdu nejskrovněji, ač jí zasloužíš hojněji, platí s křikem, s vyčítáním, haněním, mnohým reptáním, anebo ti dílem uprou anebo zcela odepřou. Jiní i na právo vznesou aneb k cechmistrům donesou, tolik škod dohodí, outrat, buď málo vem, nebo vše ztrať, odkad my v velké chudobě zůstáváme v každé době, že s nic nemůže býti, zřídka dobrý šaty míti anebo kus chleba s dítkami máme, s svými manželkami, nýbrž pro dluhy v arrestu častěji býváme, v trestu, tak že živí v nouzi jsouce, denně, nočně podniknouce práci, o zrak přicházíme zřídka, který ucházíme žebrotě. Odtad pravíme, přísloví pravé vidíme, které jest baba pravila, když je se schodů letěla: >Ach můj milý, věčný Bože, čím dáleji, vždycky hůře.«

Sprostá k. Jedenkrát jest vlk při vozu polapil a stříhal kozu, když pak tak beče tuze, že jí dosahal do kůže, víc křiku nežli rouna jest, zkřikl: »Není mně z tebe čest«. Pak i vy, krejčí, křičíte, co ona koza bečíte, vaše všecky nedostatky vypravujete a skutky ztenčujete, kdyby tomu tak bylo, jak dítě, v domu, nemožno by bylo jistě živu bejt, však vy to čistě vše proti pravdě mluvíte, čeho prokázat nevíte,