likrat v neděli hani na mši svatou, ha bez kostela ve svátek — to není žádnyj svátek! Ha co pa děli, chasa — neslyšet slovo Boží hani v pa-třičnyj čas! Muselo to šechno poustnout a poustnout, až si naši stustý strany řekli; povídali: »Co pryj, cák burem bez kostela ha chodit pro to slovo boží někam až dovíkam? Postavíme my si kostel sami! Nu ha řekli si ha dorozumíli se, jak se patří a šichni byli za jedno, háby stál kostel na Hůrce nad Korovem. Myslili si, bure na něu se všech stráň pěkně vidět a bure pěkně vidět vod něho, hnedle každyj huvidí tám vocajt teky domů.« — Bylo dobře. Šichni šudyš souhlasili a kostel na Hůrce se zacel stavět. Každyj se činil, nekeryj rukama, nekeryj s dobytkem, ha kopec nekopme, než se vohlíd navozili a nanosili matriálu ha s Pánem Bohem zacelí. — Jo, hale co pryj se stálo! Zedníci začeli zdit a milí lidi zdili marně. Přišli druhyj den ráno, a háby byli začínali znova. Co do večera postavili, ráno po tom nikdeš ani stopy. — Toseví, nastálo hned hecho. lid se sbíhal, přišli teký z Klenci a Klencký přišli zase s jinou: v Klenci na návsi — Klenci tenkrát nemohlo byjt teký než ves jako jiná ves — v Klenci přes noc, hde se vzelo, tu se vzelo — šecko zdivo z Hůrky vod Korova. — Tuto slyšet, lid se zděsil a povídají někerý, povídají: »Té znamení! Nemáme my kostel stavět jen tak ze vzdůryN Povídají jiný ha starý, moudrý lidi. Povídají: »Ne tak! Pro slovo Boží jaký pak vzdůry! Znamení je Boží, že my máme stavět hale máme mít my kostel v Klenci!« — Tuto slyšet, šichni souhlasili. S radostí zas chytili se práci lid i rěmesníci, kostel postavili, dostáli i faru. Tuto eště naši říkávali, jak slyjchali vod svyjch předků, Kozina sám že byl eště v Klenci křtěnyj. — Ha tutu první pomátku má klenckyj kostel. Na Hůrce vostály jen kousky kruntů ha proto se tomu místu začelo říkat a říká se podnes Koste-liš tě.«

Od počátku českého Lidu otiskujeme theoretické pokyny i praktické návrhy, jak možná s výhodou těžiti ze studia lidového umění československého. Řada vážených spolupracovníků (zvláště upozorňujeme na články pí. Renáty Tyršové) i redaktor uveřejnili články, kde slovem i obrazem bylo dokazováno, jak praktické toto těžení ze studia lidového vzniká jako přirozený výsledek studia starých vzorů rázovitých, přizpůsobených látce a účelu novějších ozdob, okras, upravovaných takto předlohami, vhodně vybíranými z bohaté pestrosti ornamentiky lidové. Po krojích, výšivkách, nábytku, výzdobě domácnosti, po lidovém stavitelství dochází na řadu také výzdoba květinová.

Zásluhu má o zdařilé pokusy v tomto směru p. řed. František Thomayer a M. Fulín, redaktor »České Flory,« jenž vydal zvláštní pozoru-