Kosteliště na Hůrce u Chodova.

Mik. Aleš, Psohlavci. Titulní list knihy Al. Jiráska.

Vesnice chodské schovávají se každá na stranu do Němec pod některým vrškem. Jedna z nejzápadnějších, Chodov, či, jak lid říká, Kodovo tlačí se k patě příkré Hůrky. Ano, v poslední době roztáhla se na tu stranu ves, chaloupky jednotlivé povylezly už vysoko nad bok vrchu a tam jsouce přilepeny jako vlaštovčí hnízda, mají veselou podívanou daleko do kraje : přes malebný Trhanov s Hrádkem, Kozinou v pozadí daleko za Domažlice, trochu v levo, pod Klen-čím, do dlouhé lučinaté nížiny se třpytícími se hladinami rybníků, v právo zas k velikánům šumavským a jejich chloubě — širým černým lesům. A kdo za touto lákavou podívanou vystoupí výš, až na samé témě Hůrky, spatří před sebou hromádky kamení, na nichž do nedávná bylo dobře pozorovati, že jsou zbytky zdiva. Kdo tu asi stavěl, kdy a co? ptá se bezděky mysl.

Vzpomínka na starou historii chodskou nabízí snadnou odpověď, že tu asi stanice chodská, skrývající se pod vrškem, mívala nějakou svou strážnici, jako mívaly jistě pro svůj strážný úkol obce chodské všecky, jak svědčí podnes názvy míst a poloh, na př. Hrádek, jméno podobného vrchu nad Oujezdem, na jehož temeni jest dnes na stráži kamenný Kozina, mistrovské dílo nadaného a pilného, bohužel tak záhy zemřelého sochaře, dnes na celém Chodsku populárního, Frant. Hoška, Stráže, jméno výšiny nad Klenčím, atd. Srv. vyobrazení na str. 73. Ale básnivá mysl lidu starou tradicí posílená hledá a nalézá v těch kamenech jinou minulost. Staří Kodováci vypravují: »Byjvávalo, že naši předkové tunatý straně nemíli jedinýho kostelíčka. Na mši sv. v neděli a ve svátek chvátávalo tuvocajt šecko do mňesta, se svarbama, se křtinama, s tustim se všim musívalo pryj se až do Loučima, tám byjvávali naši přifařeni. — No, takuvou dálku kostel a fara eště dál, toceví, lidi nemohli se dostát ko-